Blog Image

Myslím si, že…

JAK JSEM POTKAL GENERÁLA

Uncategorised Posted on 15 Říj, 2019 14:31:08

Už jsem vám vyprávěl jak jsem byl na vojně a co jsem tam všechno zažil? Ne? Tak to si teda poslechněte….

Ne, nebudu vás unavovat hospodskými, rádoby chlapskými, ale spíš chlapáckými řečmi o prostředí, které se nám tenkrát jevilo jako vrchol absurdity a nedostižné hlouposti. To jsme ještě netušili, že nás čeká doba Babišo – Zemanovská. Bylo o tom napsáno mnohé, nejznámější snad je humoristický román Černí baroni. I když můj pobyt v socialistické hrázi proti prohnilému imperialismu popravdě zas až tak legrační nebyl.

V tom absurdním prostředí mohl četař absolvent potkat různé figurky, někdy dost podobné oněm ze Švandrlíkova díla a zažít i některé podobné situace, v něm popsané. Ovšem setkat se s generálem bylo asi tak pravděpodobné, jako potkat mimozemšťana. Na to jsem si musel počkat až do civilu a téměř důchodového věku.

Včerejšek pro mě byl velmi inspirativním a možná i zlomovým dnem. Mohl jsem hovořit s generálem a nemusel jsem salutovat, ani u toho stát v pozoru. Generál na mě neřval, ani mě nebuzeroval, že nemám dopnutý knoflíček u košile. A už vůbec mi nevyhrožoval, že mě nechá zavřít, protože nemám vyčištěnou zbraň. Koneckonců ani on na sobě neměl uniformu, přestože zrovna jemu velmi sluší, což by mnohé přítomné ženy jistě potvrdily.

Ano, měl jsem vzácnou příležitost hovořit s generálem Petrem Pavlem. Člověkem, který to má v hlavě srovnáno, člověkem, který úspěšně prošel ohněm bojů ve válce na Balkáně, ale i ohněm vojensko-politické diplomacie ve vrcholné funkci NATO. A jak jsem poznal, s bytostným demokratem, žádným válečným štváčem, ale zastáncem v prvé řadě diplomatických řešení mezinárodních konfliktů.

Jeho kultivovaný, hlavu a patu mající projev bez urážek oponentů, byl balzámem na současným politickým buranstvím okoralou českou duši. Bezpečnostní hrozby dnešního světa popisoval bez emocí, bez ideologické hysterie, věcně a jasně. Při osobním rozhovoru se s přehledem vyjádřil i k aktuální situaci na turecko – syrské hranici a jejímu dopadu na naši bezpečnost. Srozumitelně, bez emocí. Na otázky odpovídal všem bez rozdílu, stejně přívětivě. Bože, jaký to propastný rozdíl oproti současné vládní garnituře!

Čím pro mě bylo toto setkání inspirativní a zlomové? Hlavně poznáním, že naše země není jen „Údolím dutých hlav“, naslouchajících jen svým žaludkům a plným nákupním košíkům. Nadějí, že jednou opravdu bude líp nikoli ve smyslu onoho prázdného reklamního sloganu, tvářícího se jako politický program. A taky poznáním, že tato země není jejich, což nám zase před volbami sdělil jeden rusko-čínský agent, toho času bohužel ve funkci prezidenta.

Panu generálu Pavlovi se do politiky nechce. A ani se mu nedivím. Kdo by se chtěl dobrovolně brodit žumpou pomluv, osobních útoků a nenávisti? Podle svých slov si užívá vojenského důchodu. Moc by mě potěšilo, kdyby to nebral tak doslova a byl spíše v záloze. Záložníka lze totiž v případě potřeby povolat do boje, důchodce už bojovat nemusí. Takže kdybyste si to, pane generále, přece jen rozmyslel, moje preference v prezidentských volbách, které se kvapem blíží, jsou jasné.

A ještě dodatek. Spolu s generálem Pavlem vystoupil včera i excelentí bývalý diplomat a rovněž ryzí demokrat Petr Kolář. Také díky němu to byla radost². Ale o něm určitě někdy příště. Dnes jsem chtěl především vyjádřit svůj obdiv ke generálu Pavlovi.

Takže klidný důchod pane prez…, pardon, generále a buďme ve střehu.

Tak čau příště.



BŮH NEMŮŽE ZEMŘÍT

Uncategorised Posted on 03 Říj, 2019 17:31:03

Jako dítě jsem na přání babičky chodil do náboženství. Rodiče, ač pokřtění, nebyli praktikující křesťané, ale neměli s tím problém. Bylo to v té kratičké chvilce nádechu před srpnem šedesát osm, kdy si naši otcové mysleli, že bude líp. Jak už víme, bylo hůř.

Pamatuji si, že všudepřítomnost Boha nám pan farář vysvětloval na rozbitém zrcadle. V celém zrcadle se vidíme zrovna tak, jak v každém malém střepu, když ho rozbijeme. „A tak je to i s Bohem“, říkal páter, „tak, jako je náš obraz v každém střípku zrcadla, tak je i Bůh v každém z nás“. Bylo to pro mě, jako dítě, natolik srozumitelné, že si to pamatuji dodnes.

Předevčírem zemřel Karel Gott, což je německy bůh. Zemřel Gott, smrtelník, ale jako správný bůh zůstal tak nebo tak v každém z nás, kdo jsme ho zažili. Byl natolik známý a slavný, že se do našich dnů vryl nesmazatelnou stopou. A to i do dnů těch, kteří si to odmítají připustit.

Na sociálních sítích, v médiích a mezi politiky rozvířila jeho smrt nekonečné množství reakcí všeho druhu. Od teatrálně pozérských projevů lítosti, až po tu nejhorší špínu, kterou člověk může vymyslet. To dokazuje, že nebyl lidem lhostejný. Zůstal v nás i přesto, že už mezi námi není. Prostě Gott.

Hysterie kolem jeho odchodu bude jistě nějakou dobu ještě pokračovat, ale nakonec si každý uchová tu svou vzpomínku. Já třeba tancoval na plese na Žofíně, kam ho pozval zazpívat Felix Slováček, který nám tam hrál. Bylo to překvapení večera. Kdo může říct, že tančil, když mu na plese zpíval Gott, ha?!

Pocit, který jsem si z jeho vystoupení odnesl by se dal vyjádřit jedním slovem: Poctivost. Žádný playback, nic nepředstíral, nešetřil se, jel na plný plyn. A zpíval božsky! Bylo vidět, že i když to není Las Vegas, není to dvouhodinový koncert a je nás tam jen pár stovek rozjuchaných tanečníků, dělalo mu radost dělat nám radost. Tím v mých očích velmi stoupl.

A tak si říkám, zda si takový člověk zaslouží ten tyátr, který se kolem něho hned po smrti rozjel. Myslím si, že ne. Jeho rodina to zřejmě tušila a aby nemusela ten cirkus zažívat, odjela. Udělali to nejlepší, co mohli. Mají klid v soukromí prožívat svou bolest a nenechat se stresovat okolím.

Bůh nemůže zemřít, ten je tu stále s námi. Tak už, proboha, dopřejme božskému Karlovi božský klid.

Tak čau příště.



ČEKÁ NÁS NOVÁ VNITŘNÍ EMIGRACE?

Uncategorised Posted on 01 Říj, 2019 17:24:09

Před časem jsem psal o naší politice jako o nikdy nekončící hostině pro vyvolené. Dnes, po vyslechnutí rozhovoru s bývalým náměstkem ředitele Státního fondu životního prostředí, panem Leo Steinerem, vidím u toho rautu sedět chobotnici, jíž závratným tempem narůstají nová a nová chapadla. Vím, je to přirovnání poněkud omleté, zato naprosto výstižné. Je to součást oligarchizace země, kterou predátor Babiš dovádí k dokonalosti. Mysleli jsme si, že je to tím, že má všude svoje lidi. Tak to sice úplně není, ale ono stačí dosadit je na rozhodující a rozhodovací posty a má vystaráno.

Z vyprávění pana Steinera čiší nezdravá atmosféra, která panuje na úřadech, ochromuje nižší úředníky a všem ohýbá páteře. Tuto směs strachu, podlézavosti a prospěchářství si pamatujeme velmi dobře z doby před třiceti lety. Přehazování odpovědnosti za nepříjemná rozhodnutí na podřízené, dvojznačné příkazy a vyjádření, která se dají vykládat tak i tak, mlčení, místo svobodného pronesení vlastního názoru.

Společnost v tiché dohodě s vrchností „držela hubu“ (což nám koneckonců po skončených prezidentských volbách vzkázal i Zeman v televizním projevu) a vrchnost za to měla od nás klid. Lidé se uchýlili na svoje malé zahrádky a chatičky nebo do panelákových bytů, kde si tiše zanadávali, pod peřinou si poslechli Hlas Ameriky, ráno znovu nastoupili do práce a mlčeli. Říkalo se tomu vnitřní emigrace. Navenek loajální, protože bylo o strach říct něco veřejně, v soukromí rebelové až disidenti. Nikdy bych nevěřil, že taková atmosféra může vládnout i ve svobodné demokratické společnosti.

ANO, touto zemí začíná opět prorůstat strach, ale místo toho, aby se mocní báli, že nezvládnou svoji zodpovědnost za chod země, začínáme se zase bát my, malí. Dokážu si představit, že ministerský úředník pro zachování svého místa nepůjde do konfliktu s nadřízeným, přestože je přesvědčený, že se dějí nepravosti a pravdu má on. Je to neomluvitelné. Ale pokud je takovouto atmosférou prostoupeno celé ministerstvo nebo jiný státní úřad, je něco shnilého ve státě českém. To něco se ovšem šíří velmi rychle a začíná se to dotýkat i našeho soukromí.

Náměstek, který odmítne podepsat dotaci Agrofertu, protože tato není dostatečně zdůvodněná, raději opustí svoje místo (nebo je odejit?). Jako odstrašující příklad to bude zajisté účinné. A chobotnici narostlo další chapadlo.

Nedopusťme, prosím, aby si nás dávala každý den ke snídani. Nebo k obědu. Nebo k večeři.

Tak čau příště



MÁTE ČIPOVANÉHO PSA? A MOHL BYCH HO VIDĚT?

Uncategorised Posted on 19 Zář, 2019 19:25:03

Znaven všemi těmi Čapími hnízdy, Šarochy, Zemany a Koněvy a u vědomí toho, že k těmto kauzičkám (neboť skutečné kauzy se zajisté dějí někde v skrytu, na pozadí) už bylo skoro vše řečeno a napsáno hlavami pomazanějšími, hledal jsem téma nepolitické, ke kterému bych měl co říct a přineslo by lidu obecnému jakés takés poučení. A tak vznikl blog o čipování psů. Bude to asi delší, protože s komentářem.

Nejprve fakta. 30. června 2017 byla zákonodárci schválena novela veterinárního zákona 166/1999 o povinném čipování psů. Označování zvířat mají provádět soukromí veterinární lékaři s licencí k provozování praxe. Hned ze startu si řekněme, že už toto je naprostý nesmysl, protože na internetu jsem na první dobrou našel minimálně pět e-shopů, kde si čipy může koupit naprosto kdokoliv.

Největším odpůrcem povinného čipování byla ve Sněmovně ODS, která kromě pár věcných připomínek snesla neskutečné množství keců a lží o samotném úkonu čipování. Za nejodpornější považuji tu o studii pana profesora Svobody z Veterinární univerzity Brno o nebezpečí nádorů po čipování. Nelze ji totiž nikde dohledat.

K mému údivu se ve zdrojích, které jsem před tímto blogem studoval, nejrozumněji vyjadřuje poslanec Fiala z SPD, tenkrát uprchlík z Úsvitu. Asi by mu spíš svědčilo, kdyby dále posuzoval německé boxery a nedržel se japonských samurajů. {Jirko, říkal jsem žádnou politiku!}

Pojďme ale k věci. Zákonodárce spojuje povinnost čipování s platností očkování proti vzteklině. To je u nás podle téhož zákona povinné odjakživa. Co ale znamená platnost očkování? Že totiž nečipovaný pes, ač očkovaný, nebude za vakcinovaného úředně uznán. A to pod pokutou 20 tisíc korun. A opačně, veterinární lékař nesmí neoznačeného psa naočkovat. Takže doktore, naočkuješ, porušil jsi zákon, nenaočkuješ, zažaluje tě majitel, žes mu neumožnil splnit zákonnou povinnost. Chmurné vyhlídky.

Pokud se k tomu vyjadřovali odborníci (a myslím, že ano), pak museli být totálně sjetí. Pro platnost očkování je totiž relevantní jen a pouze hladina protilátek v krvi. Nějaké úřední uznání je organismu naprosto ukradené. To ví i student čtvrtého ročníku veteriny.

Úřady si od povinného označování slibují především usnadnění identifikace psů kontrolními orgány a tím zefektivnění monitoringu chovů. Také má usnadnit nalezení majitele odcizeného, zatoulaného, případně pytlačícího psa. Beru, ale má to háček. Zmiňovaná novela totiž nepožaduje povinný zápis do registru psů. Stačí potvrzení v pasu nebo očkovacím průkazu. Větší pitomost nemohli hoši a děvčata vymyslet. A víme jako první, proč tomu tak je! Ono těch registrů totiž existuje hned několik. Co distributor, to registr. A do toho ještě registr Komory veterinárních lékařů. Nad určením centrálního registru samozřejmě převážily komerční zájmy. Ha! A co ted? No, tak to tam prostě nedáme.

Ovšem tímto to celé naprosto ztrácí význam a je to opatření dobré tak akorát pro buzeraci občanů. (Vzpomínáte? 20 tisíc pokuty!) Ale přece jen! Obce si mohou vytvořit vlastní databáze místní vyhláškou. No, a guláš je zahuštěn. Tam, kde byli papežštější než sám papež a ustanovili povinnost čipování s předstihem (jako v našem městě v roce 2006), mají už svoje databáze zavedeny. Jejich aktuálnosti se rackové chechtají, až se za břicha popadají.

Dalším argumentem pro zavedení povinného označování psů jsou neevidované chovy, takzvané množírny. Nevím, jak si to pánové a dámy představovali, ale pokud je chtěli eliminovat, pak si dovolím o úspěchu jejich záměru silně pochybovat. Takže: Mám množírnu a musím čipovat. Co udělám? Lehce si pořídím čipy na internetu, načipuji psy a přirazím to na ceně. Kdo bude vědět, že jsou to štěňata ode mě, když je nemusím nikde evidovat? Leda soused, který mě udá.

A nakonec ještě pár informací, které mě samotného překvapily. V České republice jsou prý zhruba dva miliony psů. Osobně si myslím, že mnohem více. Kdyby to ale byla pravda, pak 750 tisíc již načipovaných psů je víc jak třetina. To mi ale zas připadá jako dost přehnané číslo, protože obcí, které to mají jako povinnost, zas tak moc není. A turistů, kteří jezdí na dovolenou se psem, což je bez čipování nemožné, teprve ne.

A teď šrapnel! Státní veterinární správa provádí kontroly v chovech plánovaně a neplánovaně. Za poslední půlrok jich stihli celkem 1400. Ty neplánované jsou samozřejmě na udání. … Virbl a chvíle napětí ……… A těch bylo tisíc! Bonzáci všech zemí, tu máte nový zákon.

Problematika je to velmi složitá a bylo by ještě hodně o čem psát. Třeba o tom, jak zoufale se nepovedly motivační plakáty k celé této „akci“. Jen na ukázku jeden zde nebo zde. Jejich kvalita ale tak nějak souzní s totálním paskvilem, za který by dámy a pánové poslanci zasloužili nakopat … třeba uhlí.

A úplně nakonec: Doufám, že se touto mojí úvahou nenecháte odradit a budete houfně chodit čipovat. Ještě nemám splacenou hypotéku.

Tak čau příště



ŠKŮDCI A PREDÁTOŘI

Uncategorised Posted on 14 Zář, 2019 21:49:21

Každý živočišný druh, který se na Zemi přemnožil, vyhynul. To je zákon planety. O tom, zda je již přemnožený, či nikoliv, a kdy nastane ten správný bod zlomu, rozhoduje jakási vyšší moc, která je zatím mimo naše chápání. Stane se to obvykle tehdy, když takovému predátorovi dojdou potravinové zdroje. Potravinový řetězec má prostě své limity.

Z původně užitečného tvora, tak, či onak se podílejícího na rovnováze v přírodě, se jednoho dne stane škůdce a prospěšná činnost se mění na destrukci. Příroda se ho zbaví a k radosti archeologů a paleontologů po něm zbudou jen hromady kostí, či otisk těla ve vrstvě fosilních paliv. Tolik ke škůdcům v potravinovém řetězci.

Co ale s přemnoženými ničiteli, jejichž činnost likviduje naši mentalitu, chcete – li duši. Vyskytují se již v takovém množství, že by měli vyhynout? Nebo jich stále ještě není dost? Kdo o tom rozhodne? Kdo je tou autoritou, která by měla praštit pěstí do stolu a zarazit jim jejich rejdy? Notabene, kdo rozhodne o tom, že ten či onen je škůdcem, když většina škůdců je mnohdy přesvědčena, že činí dobro? Příliš mnoho otázek a žádné odpovědi.

A přitom to není až tak složité. Společnost by měla mít dostatek regulačních mechanismů, aby tyto jedince eliminovala. U nás je to, bohužel, jinak. Stále bruslíme na tenkém ledě odlišení dobra a zla, pravdy a lži.

Ale vraťme se k vyhynulým druhům. Ty prehistorické zmizely proto, že neměly co žrát, případně je zničila přírodní katastrofa. Ty současné  musí zákonitě postihnout stejný osud. Buďto dojedou na nedostatek stravy, tedy posluchačů naskakujících na jejich destruktivismus nebo se musí stát něco srovnatelného s dopadem asteroidu a vyčistí to prostředí.

Jak by to mělo vypadat nevím, čím jsem si ale jist je to, že jejich škodlivá až záškodnická činnost nespadla z nebe. Jedná se o dlouhodobě a pečlivě připravované akce, v pravý čas vržené do prostoru a krůček po krůčku rozvracející naše myšlení. „Nemusíte nám věřit, hlavně, když nevěříte nikomu.“ To je krédo novodobých mastodontů, přemnožených v naší společnosti. A jedinci, osobnostně a morálně nedostatečně ve svých životech ukotvení, tomu podlehnou.

V ideálním případě by východiskem měl být postupný úbytek potravy pro tyto predátory, tedy stále méně jedinců ochotných naskakovat na jejich intriky. Je to ovšem proces velmi zdlouhavý a bolestivý. Přiznat si, že jsem se mýlil a skočil někomu na špek, je velmi obtížné.

Tu druhou možnost nechci ani domýšlet. Výkřiky o fyzické likvidaci názorových oponentů můžeme číst na sociálních sítích poměrně často. Jsou jim vystavováni především aktivisté, kteří se proti morálním predátorům vymezují nejhlasitěji. Někdy je situace natolik vážná, že je někdy třeba jim i přidělit ochranku. A to se dostáváme do velmi vážné situace.

Jak tedy na ně? Odpovědět na tuto otázku v zemi, která proti polním škůdcům nevymyslí na první dobrou nic jiného než plošnou aplikaci jedu, je velmi obtížné. Jedno je ale jisté. Dříve či později se z nich tak jako tak stanou fosílie a zůstane po nich jen nevýznamný otisk v dějinách. To je zákon planety.

Tak čau příště.



DEMOGRAFEM SNADNO A RYCHLE

Uncategorised Posted on 05 Zář, 2019 16:00:08

Tak se našlo další téma, hodné pozornosti našeho premiéra, mistra demagogie – demografie. Na konferenci o demografii v Budapešti vystoupil s projevem, z něhož jsme se dověděli závratné, až novátorské myšlenky. A sice, že hranicí prosté reprodukce státu je porodnost na úrovni 2,1. A dobrý stát se prý pozná podle toho, jak se snaží tuto míru porodnosti zvyšovat. Takže podle této logiky jsou nejlepšími státy africké a asijské země, kde jsou tato čísla nejvyšší.

Ono je to ale bohužel naopak. Země s největším blahobytem vymírají a ty nejchudší se nekontrolovatelně přelidňují. Jen na okraj: Státy V4, ke kterým náš objevitel čísel porodnosti mluvil, jsou na tom z tohoto pohledu prachmizerně. Všechny čtyři se pohybují na chvostu sledovanosti. Starší údaje zde. S novějšími to asi nebude o moc lepší, když Babiš o nás mluví jako o nejlepších z V4, když máme 1,7.

Babiš jel do Budapešti, aby sdělil světu, že „Vymíráme a že … dlouhodobá projekce vývoje české populace není dobrá“. Dobrý stát se prý pozná podle toho, „že jeho obyvatelé nemají obavu o svou budoucnost a počet jeho obyvatel stoupá“, přičemž „…přírůstek není nahrazen migrací ze zahraničí“. Jak již řečeno, je to právě naopak.

Přírůstek obyvatel opravdu není dán, pane premiére, mírou blahobytu a výší rodičovského příspěvku na třetí dítě. Mimochodem o čtvrtém a dalším jste nemluvil proč? Copak chceme jen prostou reprodukci národa? Viděno pohledem člověka, vnímajícího svět pouze přes šustění bankovek, by to asi mělo v každé rodině vypadat nějak takhle.

A ještě něco k té ne úplně chutné poznámce o migraci (Proč mám dojem, že právě toto bylo hlavním důvodem vaší účasti?). Je to velmi jednoduché. Lidé nezačnou souložit na váš pokyn tak, aby měli minimálně tři děti a tím zvýšený rodičovský příspěvek. Proto bude třeba smířit se s tím, že pokud budeme chtít, aby nás tak rapidně neubývalo, musíme určitou míru migrace připustit.

Jinými slovy: Ano, vymíráme, ale peníze to nevyřeší. A až vymřeme úplně, tak migranti stejně ten uvolněný prostor zaplní. Ale to už se tady nebude mluvit česky.

Nakonec si neodpustím trochu toho sarkasmu: Blábolit v Budapešti o úloze státu při podpoře rodin s třemi dětmi je sice efektní, ale zbude vám potom v rozpočtu ta miliarda pro železniční dopravce a vaše preference, nazvaná „Sleva na jízdném pro důchodce a studenty“?

Tak čau příště.



REFERENT REFEREND

Uncategorised Posted on 28 Srp, 2019 12:51:35

Před nedávnem jsem na sociální síti vedl nepříliš smysluplnou debatu na téma celostátního referenda. Postupně jsem si uvědomil hloubku výplachu mozků, který se u nás podařil populistům za poslední roky. Obzvlášť mistrně si v tom počíná Okamura a Zeman. Ten pochopitelně proto, že on sám je ve funkci díky jakési obdobě referenda, přímé volbě, kdy zvůle všeholidu rozhodla. Jak to dopadá vidíme dnes a denně. Ale o tom až potom.

Ten člověk, se kterým jsem diskutoval byl zjevně natolik zacyklený ve své myšlence obecného blaha vzniklého referendem, že na racionální argumenty buď neodpovídal nebo tapetoval stále dokola svoje mantry.

Nakonec jsem mu ale za tuto možnost poznat „druhou stranu“ vděčný. Uvědomil jsem si nebezpečí, které v zásadních otázkách fungování demokracie může takové všelidové hlasování u nás mít. Ovlivnění hlasujících, obzvlášť těch, kteří nechtějí nebo nemohou dlouze přemýšlet o složitých otázkách, je natolik snadné, že by si tu s námi kdejaký loutkovodič mohl manipulovat jak by chtěl. On se to asi pokouší už dnes, institut referenda by mu ovšem značně usnadnil práci.

Jistě, musely by se přesně stanovit mantinely pro vyhlášení takového plebiscitu (spojení latinského plebei scitum – lidu se uzdálo), jinak bychom se ureferendovali k smrti. I tak by ale hrozilo, že by se „lidu uzdálo“ něco, co by nakonec bylo i proti jeho vlastnímu zájmu. Vsadil bych se, že například ve Spojeném Království by dnes referendum o vystoupení z EU dopadlo jinak.

Jaké mám tedy argumenty proti této „jediné a jedině správné formě přímé demokracie“? Některé jsem naznačil výše, ale podívejme se na další. Stát by nepochybně k vyvolávání a vyhodnocení referend potřeboval armádu nových úředníků, referentů referend, což by nebylo zadarmo. Také si dovedu představit, že by se referendum dalo použít proti rozhodnutí Parlamentu, což by ho neodvratně ochromilo. A o to možná jde, kdo ví.

Pokud by se mohlo konat referendum o personálních otázkách (viz přímá volba prezidenta) dospěl by zákonitě takový člověk k závěru o neochvějné síle svého mandátu a choval by se … však to vidíme na Zemanovi. A to okupuje Pražský Hrad jen díky rozdílu 152 184 hlasů (2,74 procentního bodu) se ziskem 2 853 390 hlasů z 8 362 987. Většina, kterou se on sám tak rád ohání , je tedy 34,12 % oprávněných voličů. Jinak řečeno 65,88 % občanů ho nevolilo. Důvody ponechme stranou. To je jen příklad, jak by výsledky takových referend mohly ovlivnit naše životy. A o tom, že může přijít někdo ještě daleko horší, nebudiž pochyb.

A pak je tu ještě jeden moment. A sice účast. Jak známo, obecní referenda jsou u nás možná. Pokud bychom vztáhli jejich výsledky na celou republiku, tak čtvrtina jich, z různých důvodů, byla neplatná. Celostátně trochu drahý špás.

No, a konečně to nešťastné Švýcarsko, které přímodemokrati tak rádi používají k podpoře své argumentace. Zajisté, je to země na referendu postavená. Společenskopolitická situace je tam ovšem natolik rozdílná od té naší, že ani nemá smysl o tom debatovat. A iluze, že se z nás referendem stane druhé Švýcarsko, ze skutečně zcestná. Nemluvě o tom, že Švýcaři se k tomuto systému propracovávali od 12. století. Tož, to máme ještě co dělat.

Velmi oblíbeným tématem obhájců referenda je i tak zvaná přímá odvolatelnost politiků jako další forma přímé demokracie. Jestlipak si ale, Tomio, uvědomuješ, že bys v takovém případě letěl jako jeden z prvních? Vsadíme se?

Tak čau příště.



NIKDY NEKONČÍCÍ HOSTINA?

Uncategorised Posted on 20 Srp, 2019 23:44:26

Poslední události v naší politice ukázaly téměř bezednou kreativitu komentátorů a blogerů předhánějících se v různých příměrech, kterými by nekonečný příběh s názvem „Výměna ministra“ popsali. Jeden navrhuje divadelní hru, jiný přirovnává Sociální Demokracii k rohožce a grafici navrhují filmový scénář. Sám jeden z aktérů, ovšem ve velmi epizodní roli, se například nazval ocasem ve vládě.

Jakkoliv tato fraška připomíná nekonečnou, a přiznejme si, že i stejně nechutnou televizní reality show s podobným názvem, mne napadá spíše paralela se švédským, bohatě prostřeným stolem, ke kterému je povolen přístup jen vyvoleným. Tím stolem je Česká republika s celým svým bohatstvím a s námi všemi.

Na stole vidíme voňavé dobroty, třeba hromadu peněz z Evropské Unie nebo příslib největší investice v dějinách, a sice dostavbu jaderné elektrárny, případně tendr na výběr mýtného. Kromě těchto objemných soust se zde nacházejí i drobné, ale o to lahodnější cukrovinky nebo ovocné dobroty. Letmým pohledem zahlédneme daně malých živnostníků, nejrůznější státní zakázky, například možnosti dodávek zboží a služeb pro armádu a policii. Toto vše je vyskládáno na úhledné hromádce s názvem státní rozpočet.

Že to nemá žádnou souvislost s ministerstvem kultury? Právě naopak! Jak známo vše souvisí se vším. Podívejme se na účastníky hostiny. Úplně vlevo sedí v lehce podroušeném stavu prezident se svými podporovateli (nebo podpůrci?) a přáteli z bližšího i dálnějšího východu. Dlužno říct, že jejich hlasité mlaskání je dost nevkusné.

Vedle něj v povinném předklonu předseda vlády cudně uštipuje z nabízených dobrot, zatímco pod stolem pro něho pracuje armáda chmatáků, vyřezávajících v desce stolu různě velké otvory, kterými k nim propadají tučná sousta.

Kolem stolu, ale přísně vpravo, pobíhají jak mlsní psi členové jakési šílené partaje pod vedením člověka s asijskými rysy, vyřvávajícím nesouvislé skřeky o uprchlících. S jejich nahnědlým oblečením kontrastuje zatím malá, ale o to hlučnější partička v barvách státní vlajky. Jejich výkřiky jsou dost podobné, takže kromě zbarvení se od sebe moc nedají odlišit. A hle! I u nich tu a tam zpod trikolory vyhřezne náckovská hněď.

Všichni mají naštěstí jen krátké ručičky a na stůl zatím nedosáhnou. O to víc řvou a snaží se odstrkovat hosty před sebou. A pak je tu ještě jedna parta. Vyznačuje se rudou barvou a to včetně krví podlitých očí. Zvlášť, když se řeč kolem stolu stočí ke svobodě a demokracii. V tu chvíli se začnou nekoordinovaně cukat a dusit se drobky, které sesbírali se stolu. Nebo jim je tajně podhazuje prezident a premiér? Mlaskají znatelně tišeji, zato mají neustálé připomínky ohledně nabízených dobrot. Mají jich sice plné kapsy, ale vzpomínka na to, že to kdysi byli oni, kdo si tady mohl hlasitě mlaskat, jim způsobuje ony nezvladatelné křeče a záchvaty vzteku.

A teď zaměřme pozornost na číšníka. Je to člověk, vzešlý ze skromných okresních poměrů, který se shodou různých okolností dostal až k té cti, že by mohl obsluhovat tuto vrchnost. Ale co to? On by nenosil na stůl všechny ty dobroty? On by se ptal, proč se tak plýtvá a nepřipustí se k hostině i jiní hosté? Tak to tedy, holenku, nikoliv! Jdeš od válu! Tedy od stolu. A místo tebe chceme někoho s více rozostřeným viděním a ohebnějšího. No, a jak tato výměna probíhá, toho jsme svědky v posledních třech měsících. Nakonec i sám číšník uznává, že by u toho stolu byl jen ocas.

Může to dopadnout různě. S hlavním číšníkem by mohli odejít i šéf kuchyně a pomocní kuchaři a na jejich místa by se nahrnula ona hnědá a rudá hrůza. Nebo taky ne. Uvidíme. Každopádně my, kompars, zůstáváme stále na svých místech, posloucháme to mlaskání a nevěříme vlastním očím a uším. Hlad nemáme, to ne, ale trpělivost, té už rapidně ubývá.

Tak čau příště.



« PředchozíDalší »