Blíží se 17. listopad, třicátý od masakru na Národní Třídě. Od události, která byla impulsem k nástupu demokratických sil ve společnosti a vítězstvím nad stále chatrnějším komunistickým režimem. Demokratické změny byly zahájeny. Slavíme ho jako státní svátek, Den za svobodu a demokracii. O tom, že je co slavit, není pochyb. Kdyby k „Sametové revoluci“ nedošlo, asi bychom dnes byli ekonomicky někde na úrovni Severní Koreje nebo Kuby.

Mluvíme o vítězství v boji za svobodu a demokracii. Jenže každý boj má kromě vítězů i své poražené. A ti se obvykle s prohrou nehodlají smířit. Co s nimi? Buď je totálně takzvaně zadupat do země, což se stalo s Němci po první světové válce a trvalo zhruba jen dvacet let, než se tito uražení poražení pod vedením fanatického nacisty dostali k moci a rozpoutali spolu s Ruskem druhou, ještě krvavější válku.

Nebo je úředně zakázat, největší zločince a viníky spravedlivě potrestat a ty ostatní držet od přístupu k moci tak dlouho, dokud nebudou schopni ovlivňovat veřejné dění. Tak tomu bylo po druhé světové válce v Německu. Tuhle šanci jsme, bohužel, promarnili a zvolili jsme třetí cestu.

Pod heslem „Nejsme jako oni“ jsme se tvářili, že žádní poražení neexistují, všichni se radujeme z nabyté svobody a teď už bude jen pohoda a prosperita. Že toto očekávání bylo liché, vidíme po třiceti letech. Prominentní činitelé bývalého režimu sedí v Parlamentu včetně těch, kteří byli na té Národní Třídě a s obuškem v ruce vyučovali studenty Marx-leninismus. Jeden z poražených nám dokonce dělá premiéra (ne, není skutečným premiérem, pouze se tak snaží tvářit). Bývalí exponenti totality se dnes ohánějí demokracií a pomalu, salámovou metodou, si ukrajují moc pro sebe, doufajíce, že zastaví kolo dějin.

À propos, dějiny: Ty se snaží přepisovat a deformovat k obrazu svému a lhát, jakým že to rájem na Zemi byl život za socialismu. Osobnosti Sametové revoluce zesměšňují, urážejí současné demokraty, prostě používají ty nejodpornější myslitelné špinavé metody, aby zastřeli zločinnost svých vlastních minulých činů.

Ale vraťme se k otázce co s nimi. Každopádně bylo chybou, že kromě deklarace o zločinnosti komunistického režimu v zákoně 198/1993 se nestalo vůbec nic. Demokracie u nás je tak slabá, že si s tímto úkolem nedokáže poradit a ovoce sklízíme dodnes. Těsně po roce 1989 se většina z prominentních komunistů stáhla do ústraní, stali se z nich podnikatelé, začali působit v šedé ekonomice, někteří dokonce i v kriminálních strukturách.

Tím, že následovníci KSČ dostali možnost účastnit se demokratických voleb, byl duch oné deklarace o zločinnosti komunismu naprosto anulován a komunistům začala znovu narůstat křídla. No, a dnes jsme už tak daleko, že bez jejich posvěcení nemůže vláda rozhodnout, obrazně řečeno, ani o výměně žárovek veřejného osvětlení.

Toto asi nebylo tak úplně záměrem těch nadšených davů na Václavském náměstí a na Letné v roce 1989, které teď hojně vidíme v retrospektivních pořadech České televize. A asi ani nikdo z těch stovek dobrovolníků, kteří tenkrát rozváželi po republice letáky, si to nedokázal představit.

Poražení se dostávají zpět do sedla a není pochyb, že jejich jediným cílem je návrat k úplné moci a starým (ne)pořádkům. Naštěstí je ještě stále dost těch, a doufejme, že jich bude přibývat, kteří si to uvědomují a nedopustí, aby se z poražených stali vítězové.

Na návody, co měl kdosi kdysi před třiceti lety udělat už je pozdě. Je třeba si uvědomit, že boj, který 17. listopadu 1989 začal, stále pokračuje a ještě dlouho bude probíhat. A proto akce, jako je připravovaná demonstrace na Letné 16. listopadu, jsou nanejvýš potřebné. Ne proto, aby něco okamžitě změnily, ale proto, aby si tito nevítězové uvědomili, že mají proti sobě dost velkou sílu, která je ochotna se jejich rejdům postavit na odpor.

Tak nashledanou na Letné. A vezměte si teplé oblečení a na zahřátí třeba horký čaj. Bude chladno.

Čau příště