Jsou lidé, se kterými je radost posedět nad orosenou sklenicí, vyměnit si názory, sdělit si své radosti i trápení. Říká se jim přátelé. A pak jsou tací, se kterými byste nešli ani na popravu, natož na pivo. A to proto, že jejich a váš svět se nikdy nemohou protnout. Nad jedním takovým člověkem, jehož svět je od toho mého vzdálen miliony světelných let, se už delší dobu zamýšlím. Pokusím se nevyslovit jeho jméno, protože mi nejde přes zu… klávesy.

Je to člověk naplněný žlučí a zlobou a jeho život by bez každodenního plivnutí jedovaté sliny na kohokoliv asi ztratil smysl. Nějakou shodou nešťastných náhod byl vymrštěn do vrchního patra pozornosti a náležitě si to užívá. Bez patřičných odborných předpokladů, o těch morálních ani nemluvě, se stal mluvčím.

To by měl být někdo, jehož prostřednictvím jeho zaměstnavatel sděluje občanům informace o své práci, záměrech a ostatních veřejně prospěšných aktivitách. Ty publikuje na oficiálních webových stránkách, případně formou tiskových konferencí. Tím jeho úloha končí. Zde nikoliv.

Tento člověk má neustálou potřebu sdělovat své osobní, podotkněme, že velmi plytké, ale hlavně pokrytecké vidění světa dále. Využívá k tomu dnes velmi oblíbené sociální sítě na internetu. Například na Twitter je schopen za 24 hodin napsat i dvacet a více příspěvků, s prací úřadu, za který se vyjadřuje, nijak nesouvisejících. To by samozřejmě nebylo nic mimořádného, já jich svedu někdy i více.

Problém je v tom, že já vystupuji sám za sebe, zatímco jeho účet se tváří jako oficiální. A to už se nezamýšlím nad tím, zda takto náhodou netráví pracovní dobu, placenou, mimo jiné, i z mých daní. Tedy pokud připustíme, že je to jeho soukromý účet. O jeho aktivitách na jiných sociálních sítích nemám přehled, neboť je využívám minimálně, jisté ale je, že alespoň na Facebooku se činí neméně aktivně.

Moje babička často používala pořekadlo „Drzé čelo lepší, než poplužní dvůr“. Drzost tohoto individua se ovšem vymyká všem myslitelným hranicím. Tento subalterní bezvýznamný úředníček si dovolí veřejně zesměšňovat akademika, stejně jako generála, či hlavu sousedního státu.

Skutečný mluvčí skutečné hlavy státu, což pan Špaček u pana Havla nepochybně byl, řekl kdysi v rozhovoru pro televizi DVTV, že tento mluvčí dělá svou práci dobře, neboť naplňuje zadání svého zaměstnavatele. A v tom je zakopaný pes. Jeho šéfovi takové chování vyhovuje.

Z tohoto, čistě profesního hlediska, dělal dobře svoji práci například i Joseph Goebels, hlavní ideolog Adolfa Hitlera. Plnil zadání zaměstnavatele tak dokonale, že z toho vznikly desítky koncentračních táborů s miliony zavražděných nevinných lidí. Byla to dobrá práce, z morálního pohledu to ovšem byla zrůdnost. A zrovna tak nemorální je peskovat vědecké a jiné osobnosti ústy jakéhosi křiklouna, který by byl, nebýt schován za zády svého pána, mimo rozlišovací schopnost většiny občanů.

Existuje ještě jedna lidová moudrost: „Žádný strom neroste do nebe“. Dost by mě zajímalo, jakou má tato marná existence představu o své budoucnosti. Člověk, který, obrazně řečeno, pozurážel koho potkal, se jednoho dne dozajista ocitne bez ochranného krytí svého mocného nemocného starce. Co potom? Bude chodit kanály? Uteče do ciziny nebo bude dál vyřvávat své urážky prostřednictvím nějakého „nezávislého“ média? Nevíme, uvidíme.

Každopádně se určitě nenaplní verš Jiřího Wolkera: „Dělník je smrtelný, práce je živá…“ Vaše práce, Jiří Ovčáčku, je mrtvá už za vašeho života. Jak se to pozná? Mrtvolně páchne.

PS.: Původně jsem chtěl končit hádankou, zda poznáte, o kom píšu. Nevyšlo to, škoda.

Tak čau příště