„Táto, mámo, jak to bylo, když jste byli mladí?“ „No, víš, oni ti naši vojáci a příslušníci SS byli sice krutí, ale oni museli, plnili rozkazy. A jo, pár lidí u toho asi i zemřelo, to ale byli nepřátelé Říše a stejně to většinou byly dopravní nehody nebo nešťastné náhody“.

Dokážete si představit, že by se v NSR odehrál po válce takový nebo nějaký podobný rozhovor? Jistě, že ne, zatímco u nás dodnes hlásají „alternativní pravdu“ o sovětské okupaci bývalí prominenti totalitního režimu. O jejich účasti na vládě a vlivu ve Sněmovně ani nemluvě. Umím si představit, že se myšlenky o tom, jaká ten socialismus byla selanka, usadí v hlavách mladé generace, tradičně nakloněné spíš levicovému smýšlení, natolik, že by si i přála návrat těchto pořádků.

Nevím sice, jak intenzivně hovořili po válce němečtí rodiče se svými dětmi o tom, co za hrůzy vyprodukoval nacismus, vím ale, že dodnes Němci, jako národ, za to cítí velkou vinu. Tady je namístě zmínit rozdíl mezi normální, tedy „západní“ částí Německa a tou, která byla, jako my, čtyřicet let pod nadvládou SSSR. Není markantnějšího důkazu o zhoubnosti totalitní ideologie, než dodnes názorově rozdělené Německo. Berlínská zeď sice padla fyzicky, mentálně je snad ještě vyšší, než byla ta betonová.

S námi je to stejné. Pokřivení morálky čtyřicetiletím totalitního totálního vymývání mozků je natolik nevratné, že skoro polovina voličů se raději přikloní k autoritářskému vůdci, jen aby nemuseli převzít zodpovědnost za svoje životy.

Přiznejme si, že zmíněný obdiv k socialismu u dětí „Husákových dětí“, tedy mladých, kteří se již narodili v demokratických poměrech, jsme zavinili my, starší generace. O politice se v rodinách mluví málo, až vůbec, školy se bouří, když si někdo dovolí „vymývat dětem mozky“ liberálními názory a v televizi permanentně běží normalizační seriály, z nichž ta socialistická selanka přímo cáká.

Generace našich otců byla ještě i v seniorském věku silně protiněmecky naladěná, přestože okupaci a válku zažili už jen jako děti. Byla bída, hlad a všudypřítomný strach. Pravda, za socialismu mrtvoly na ulicích neležely. Vraždilo se decentně, někde tam za zdmi a ve sklepích estébáckých vyšetřoven, za ploty jáchymovských koncentráků a před ploty hraničními.

Se mnou mluvil otec o válce často, proto si dodnes dokážu představit, co by takové pokračování politiky jinými prostředky znamenalo. Ale díky mlčení o socialismu jsme si později nerozuměli. A myslím, že ze stejného důvodu o něm nic nevědí také děti „Husákových dětí“. V tom jsou kořeny dnešního morálního marasmu, ale i nebezpečí pro budoucnost. „Válka nebyla, takže jsme se vlastně měli dobře. Neber mi můj život“, zazněla jednou tátova reakce, když nedokázal odpovědět na moje racionální argumenty.

Ano, je to chyba, že se svými dětmi nemluvíme o politice, i přesto, že je to naoko nezajímá. Jak říká v tomto, mimochodem velmi zajímavém rozhovoru, americko-vietnamský politolog:“…  když totiž politiku neřešíš, vyřeší ji za tebe někdo jiný.“

A to bychom neměli dopustit. Měli bychom se více snažit mladé generaci vysvětlit, že Osvětim se klidně může opakovat.

Tak čau příště