Před sto a jedním rokem byla založena Československá republika. Bylo to naplnění snů mnoha generací skutečných vlastenců. Z toho sto jednoho roku musíme bohužel vyškrtnout šest let okupace fašistickým Německem a částečně také čtyřicet let „samostatnosti“ pod knutou ruského, tenkrát sovětského, imperialismu. Takže vlastně žádná velká sláva.

Teď už ale máme třicet let svobodu a demokracii. Můžeme se radovat a slavit. Mezitím ovšem v roce 1993 dva hochštapleři v nejvyšších funkcích, bez toho, aby svoje záměry podrobněji s někým konzultovali, rozdělili už tak malou zemičku ve středu Evropy na dva ještě menší státy, Česko a Slovensko. V jistých kruzích, zvláště na Slovensku to bylo bráno jako vítězství. O tom se dá diskutovat, každopádně se ale od této chvíle rozvíjí česká a slovenská státnost samostatně.

Vzhledem k velikosti našich zemí jsme se dostali do postavení mimo rozlišovací schopnost mocností. Česká republika se sice cítí být pokračovatelkou tradice První republiky, na Slovensku ale tento pocit není tak intenzivní. U nás je společnost rozdělena do mnoha víceméně nesmiřitelných skupin. Jak se tedy jevíme jako samostatný stát navenek? Kolik tváří má Česká republika? A která je ta skutečná? Kolik je Českých republik?

Pokud někdo ve světě naši existenci vůbec registruje (vzpomeňme záměny s Čečenskem a Slovenska se Slovinskem), pak musíme právě díky nesmiřitelným postojům uvnitř země působit značně chaoticky. Prezident se klaní Rusku a Číně, dvěma velkým východním autoritářským režimům, armáda plní úkoly v euroatlantické, tedy západní alianci NATO. Premiér je v Evropě proslulý svým pseudopodnikáním jako tzv. „dotační podnikatel“, který ale na jednáních vystupuje často proti EU.

Jsme tedy zemí zemanovců, která „je naše“ nebo zemí Babiše a jiných miliardářů, vlastnících obrovské majetky na úkor ostatních občanů? Nebo jsme zemí bojující za demokracii a svobodu všude tam, kde ji k tomu zavazuje členství v NATO? Mnoho otázek s ještě větším množstvím odpovědí. Zmatek nad zmatek.

Pro Rusko a Čínu jsme jen rohožkou v předsíni, sloužící k očištění bot před vstupem jejich zájmů na Západ. Pro EU jsme zase zlobivé dítě, neustále nespokojené a vyžadující stále více pozornosti a peněz. Takový vzdorovitý puberťák z pouliční party provokatérů, která se nazvala Visegrádská čtyřka. Nic pozitivního, jen potíže. A pro NATO? Chudý příbuzný, který se ale snaží plnit si své povinnosti, co mu síly stačí. Tyto rozpory vyplývají právě z oné rozhádanosti uvnitř země. Předkové tomu říkali „jeden hot a druhý čehý“. Pro pozorovatele zvenčí jistě totální chaos.

Hovoříme o příkopech mezi zastánci toho, či onoho názoru, vyhloubených uvnitř společnosti. Problém je v tom, že Češi se málokdy v historii dokázali společně nadchnout pro něco (pomineme-li sportovní utkání), ale vždy jen proti něčemu. Současný stav světa nám ale nepředkládá společného nepřítele, jako byla kdysi nenáviděná habsburská monarchie nebo později totalitní režim. A tak si nacházíme každý toho svého, privátního viníka našich potíží. Takové mnohočetné sociální rozdvojení. Navíc významně přiživované Ruskem a Čínou, neboť jakýkoliv chaos jejich plánům jen vyhovuje.

Projevuje se to různě. Na jedné straně část společnosti bojuje s „zlou EU“, na druhé straně nepokrytě využíváme výhod členství. Bují zde fašizující nacionalismus a xenofobie, ale na manuální práce najímáme cizince, protože „našinci“ takovou práci dělat nechtějí. Závidíme sousedovi o trochu lepší auto, ale ve volbách dáme hlas obskurní existenci, která ke svým miliardám přišla bůhvíjakými podivnými způsoby. A tak by se dalo pokračovat.

Rozdvojení osobnosti je těžká duševní nemoc. Duševní choroby jsou velmi často dědičné, a jak víme, obtížně léčitelné. I to naše mnohočetné společenské rozdvojení částečně povstává ze zděděných návyků po čtyřicetileté vládě komunistické totality. Tak si k tomu dnešnímu výročí přejme, aby léčba České republiky byla co nejkratší a co nejméně bolestivá.

Tak čau příště