Jako dítě jsem na přání babičky chodil do náboženství. Rodiče, ač pokřtění, nebyli praktikující křesťané, ale neměli s tím problém. Bylo to v té kratičké chvilce nádechu před srpnem šedesát osm, kdy si naši otcové mysleli, že bude líp. Jak už víme, bylo hůř.

Pamatuji si, že všudepřítomnost Boha nám pan farář vysvětloval na rozbitém zrcadle. V celém zrcadle se vidíme zrovna tak, jak v každém malém střepu, když ho rozbijeme. „A tak je to i s Bohem“, říkal páter, „tak, jako je náš obraz v každém střípku zrcadla, tak je i Bůh v každém z nás“. Bylo to pro mě, jako dítě, natolik srozumitelné, že si to pamatuji dodnes.

Předevčírem zemřel Karel Gott, což je německy bůh. Zemřel Gott, smrtelník, ale jako správný bůh zůstal tak nebo tak v každém z nás, kdo jsme ho zažili. Byl natolik známý a slavný, že se do našich dnů vryl nesmazatelnou stopou. A to i do dnů těch, kteří si to odmítají připustit.

Na sociálních sítích, v médiích a mezi politiky rozvířila jeho smrt nekonečné množství reakcí všeho druhu. Od teatrálně pozérských projevů lítosti, až po tu nejhorší špínu, kterou člověk může vymyslet. To dokazuje, že nebyl lidem lhostejný. Zůstal v nás i přesto, že už mezi námi není. Prostě Gott.

Hysterie kolem jeho odchodu bude jistě nějakou dobu ještě pokračovat, ale nakonec si každý uchová tu svou vzpomínku. Já třeba tancoval na plese na Žofíně, kam ho pozval zazpívat Felix Slováček, který nám tam hrál. Bylo to překvapení večera. Kdo může říct, že tančil, když mu na plese zpíval Gott, ha?!

Pocit, který jsem si z jeho vystoupení odnesl by se dal vyjádřit jedním slovem: Poctivost. Žádný playback, nic nepředstíral, nešetřil se, jel na plný plyn. A zpíval božsky! Bylo vidět, že i když to není Las Vegas, není to dvouhodinový koncert a je nás tam jen pár stovek rozjuchaných tanečníků, dělalo mu radost dělat nám radost. Tím v mých očích velmi stoupl.

A tak si říkám, zda si takový člověk zaslouží ten tyátr, který se kolem něho hned po smrti rozjel. Myslím si, že ne. Jeho rodina to zřejmě tušila a aby nemusela ten cirkus zažívat, odjela. Udělali to nejlepší, co mohli. Mají klid v soukromí prožívat svou bolest a nenechat se stresovat okolím.

Bůh nemůže zemřít, ten je tu stále s námi. Tak už, proboha, dopřejme božskému Karlovi božský klid.

Tak čau příště.