Před časem jsem psal o naší politice jako o nikdy nekončící hostině pro vyvolené. Dnes, po vyslechnutí rozhovoru s bývalým náměstkem ředitele Státního fondu životního prostředí, panem Leo Steinerem, vidím u toho rautu sedět chobotnici, jíž závratným tempem narůstají nová a nová chapadla. Vím, je to přirovnání poněkud omleté, zato naprosto výstižné. Je to součást oligarchizace země, kterou predátor Babiš dovádí k dokonalosti. Mysleli jsme si, že je to tím, že má všude svoje lidi. Tak to sice úplně není, ale ono stačí dosadit je na rozhodující a rozhodovací posty a má vystaráno.

Z vyprávění pana Steinera čiší nezdravá atmosféra, která panuje na úřadech, ochromuje nižší úředníky a všem ohýbá páteře. Tuto směs strachu, podlézavosti a prospěchářství si pamatujeme velmi dobře z doby před třiceti lety. Přehazování odpovědnosti za nepříjemná rozhodnutí na podřízené, dvojznačné příkazy a vyjádření, která se dají vykládat tak i tak, mlčení, místo svobodného pronesení vlastního názoru.

Společnost v tiché dohodě s vrchností „držela hubu“ (což nám koneckonců po skončených prezidentských volbách vzkázal i Zeman v televizním projevu) a vrchnost za to měla od nás klid. Lidé se uchýlili na svoje malé zahrádky a chatičky nebo do panelákových bytů, kde si tiše zanadávali, pod peřinou si poslechli Hlas Ameriky, ráno znovu nastoupili do práce a mlčeli. Říkalo se tomu vnitřní emigrace. Navenek loajální, protože bylo o strach říct něco veřejně, v soukromí rebelové až disidenti. Nikdy bych nevěřil, že taková atmosféra může vládnout i ve svobodné demokratické společnosti.

ANO, touto zemí začíná opět prorůstat strach, ale místo toho, aby se mocní báli, že nezvládnou svoji zodpovědnost za chod země, začínáme se zase bát my, malí. Dokážu si představit, že ministerský úředník pro zachování svého místa nepůjde do konfliktu s nadřízeným, přestože je přesvědčený, že se dějí nepravosti a pravdu má on. Je to neomluvitelné. Ale pokud je takovouto atmosférou prostoupeno celé ministerstvo nebo jiný státní úřad, je něco shnilého ve státě českém. To něco se ovšem šíří velmi rychle a začíná se to dotýkat i našeho soukromí.

Náměstek, který odmítne podepsat dotaci Agrofertu, protože tato není dostatečně zdůvodněná, raději opustí svoje místo (nebo je odejit?). Jako odstrašující příklad to bude zajisté účinné. A chobotnici narostlo další chapadlo.

Nedopusťme, prosím, aby si nás dávala každý den ke snídani. Nebo k obědu. Nebo k večeři.

Tak čau příště