Každý živočišný druh, který se na Zemi přemnožil, vyhynul. To je zákon planety. O tom, zda je již přemnožený, či nikoliv, a kdy nastane ten správný bod zlomu, rozhoduje jakási vyšší moc, která je zatím mimo naše chápání. Stane se to obvykle tehdy, když takovému predátorovi dojdou potravinové zdroje. Potravinový řetězec má prostě své limity.

Z původně užitečného tvora, tak, či onak se podílejícího na rovnováze v přírodě, se jednoho dne stane škůdce a prospěšná činnost se mění na destrukci. Příroda se ho zbaví a k radosti archeologů a paleontologů po něm zbudou jen hromady kostí, či otisk těla ve vrstvě fosilních paliv. Tolik ke škůdcům v potravinovém řetězci.

Co ale s přemnoženými ničiteli, jejichž činnost likviduje naši mentalitu, chcete – li duši. Vyskytují se již v takovém množství, že by měli vyhynout? Nebo jich stále ještě není dost? Kdo o tom rozhodne? Kdo je tou autoritou, která by měla praštit pěstí do stolu a zarazit jim jejich rejdy? Notabene, kdo rozhodne o tom, že ten či onen je škůdcem, když většina škůdců je mnohdy přesvědčena, že činí dobro? Příliš mnoho otázek a žádné odpovědi.

A přitom to není až tak složité. Společnost by měla mít dostatek regulačních mechanismů, aby tyto jedince eliminovala. U nás je to, bohužel, jinak. Stále bruslíme na tenkém ledě odlišení dobra a zla, pravdy a lži.

Ale vraťme se k vyhynulým druhům. Ty prehistorické zmizely proto, že neměly co žrát, případně je zničila přírodní katastrofa. Ty současné  musí zákonitě postihnout stejný osud. Buďto dojedou na nedostatek stravy, tedy posluchačů naskakujících na jejich destruktivismus nebo se musí stát něco srovnatelného s dopadem asteroidu a vyčistí to prostředí.

Jak by to mělo vypadat nevím, čím jsem si ale jist je to, že jejich škodlivá až záškodnická činnost nespadla z nebe. Jedná se o dlouhodobě a pečlivě připravované akce, v pravý čas vržené do prostoru a krůček po krůčku rozvracející naše myšlení. „Nemusíte nám věřit, hlavně, když nevěříte nikomu.“ To je krédo novodobých mastodontů, přemnožených v naší společnosti. A jedinci, osobnostně a morálně nedostatečně ve svých životech ukotvení, tomu podlehnou.

V ideálním případě by východiskem měl být postupný úbytek potravy pro tyto predátory, tedy stále méně jedinců ochotných naskakovat na jejich intriky. Je to ovšem proces velmi zdlouhavý a bolestivý. Přiznat si, že jsem se mýlil a skočil někomu na špek, je velmi obtížné.

Tu druhou možnost nechci ani domýšlet. Výkřiky o fyzické likvidaci názorových oponentů můžeme číst na sociálních sítích poměrně často. Jsou jim vystavováni především aktivisté, kteří se proti morálním predátorům vymezují nejhlasitěji. Někdy je situace natolik vážná, že je někdy třeba jim i přidělit ochranku. A to se dostáváme do velmi vážné situace.

Jak tedy na ně? Odpovědět na tuto otázku v zemi, která proti polním škůdcům nevymyslí na první dobrou nic jiného než plošnou aplikaci jedu, je velmi obtížné. Jedno je ale jisté. Dříve či později se z nich tak jako tak stanou fosílie a zůstane po nich jen nevýznamný otisk v dějinách. To je zákon planety.

Tak čau příště.