Před nedávnem jsem na sociální síti vedl nepříliš smysluplnou debatu na téma celostátního referenda. Postupně jsem si uvědomil hloubku výplachu mozků, který se u nás podařil populistům za poslední roky. Obzvlášť mistrně si v tom počíná Okamura a Zeman. Ten pochopitelně proto, že on sám je ve funkci díky jakési obdobě referenda, přímé volbě, kdy zvůle všeholidu rozhodla. Jak to dopadá vidíme dnes a denně. Ale o tom až potom.

Ten člověk, se kterým jsem diskutoval byl zjevně natolik zacyklený ve své myšlence obecného blaha vzniklého referendem, že na racionální argumenty buď neodpovídal nebo tapetoval stále dokola svoje mantry.

Nakonec jsem mu ale za tuto možnost poznat „druhou stranu“ vděčný. Uvědomil jsem si nebezpečí, které v zásadních otázkách fungování demokracie může takové všelidové hlasování u nás mít. Ovlivnění hlasujících, obzvlášť těch, kteří nechtějí nebo nemohou dlouze přemýšlet o složitých otázkách, je natolik snadné, že by si tu s námi kdejaký loutkovodič mohl manipulovat jak by chtěl. On se to asi pokouší už dnes, institut referenda by mu ovšem značně usnadnil práci.

Jistě, musely by se přesně stanovit mantinely pro vyhlášení takového plebiscitu (spojení latinského plebei scitum – lidu se uzdálo), jinak bychom se ureferendovali k smrti. I tak by ale hrozilo, že by se „lidu uzdálo“ něco, co by nakonec bylo i proti jeho vlastnímu zájmu. Vsadil bych se, že například ve Spojeném Království by dnes referendum o vystoupení z EU dopadlo jinak.

Jaké mám tedy argumenty proti této „jediné a jedině správné formě přímé demokracie“? Některé jsem naznačil výše, ale podívejme se na další. Stát by nepochybně k vyvolávání a vyhodnocení referend potřeboval armádu nových úředníků, referentů referend, což by nebylo zadarmo. Také si dovedu představit, že by se referendum dalo použít proti rozhodnutí Parlamentu, což by ho neodvratně ochromilo. A o to možná jde, kdo ví.

Pokud by se mohlo konat referendum o personálních otázkách (viz přímá volba prezidenta) dospěl by zákonitě takový člověk k závěru o neochvějné síle svého mandátu a choval by se … však to vidíme na Zemanovi. A to okupuje Pražský Hrad jen díky rozdílu 152 184 hlasů (2,74 procentního bodu) se ziskem 2 853 390 hlasů z 8 362 987. Většina, kterou se on sám tak rád ohání , je tedy 34,12 % oprávněných voličů. Jinak řečeno 65,88 % občanů ho nevolilo. Důvody ponechme stranou. To je jen příklad, jak by výsledky takových referend mohly ovlivnit naše životy. A o tom, že může přijít někdo ještě daleko horší, nebudiž pochyb.

A pak je tu ještě jeden moment. A sice účast. Jak známo, obecní referenda jsou u nás možná. Pokud bychom vztáhli jejich výsledky na celou republiku, tak čtvrtina jich, z různých důvodů, byla neplatná. Celostátně trochu drahý špás.

No, a konečně to nešťastné Švýcarsko, které přímodemokrati tak rádi používají k podpoře své argumentace. Zajisté, je to země na referendu postavená. Společenskopolitická situace je tam ovšem natolik rozdílná od té naší, že ani nemá smysl o tom debatovat. A iluze, že se z nás referendem stane druhé Švýcarsko, ze skutečně zcestná. Nemluvě o tom, že Švýcaři se k tomuto systému propracovávali od 12. století. Tož, to máme ještě co dělat.

Velmi oblíbeným tématem obhájců referenda je i tak zvaná přímá odvolatelnost politiků jako další forma přímé demokracie. Jestlipak si ale, Tomio, uvědomuješ, že bys v takovém případě letěl jako jeden z prvních? Vsadíme se?

Tak čau příště.