Poslední události v naší politice ukázaly téměř bezednou kreativitu komentátorů a blogerů předhánějících se v různých příměrech, kterými by nekonečný příběh s názvem „Výměna ministra“ popsali. Jeden navrhuje divadelní hru, jiný přirovnává Sociální Demokracii k rohožce a grafici navrhují filmový scénář. Sám jeden z aktérů, ovšem ve velmi epizodní roli, se například nazval ocasem ve vládě.

Jakkoliv tato fraška připomíná nekonečnou, a přiznejme si, že i stejně nechutnou televizní reality show s podobným názvem, mne napadá spíše paralela se švédským, bohatě prostřeným stolem, ke kterému je povolen přístup jen vyvoleným. Tím stolem je Česká republika s celým svým bohatstvím a s námi všemi.

Na stole vidíme voňavé dobroty, třeba hromadu peněz z Evropské Unie nebo příslib největší investice v dějinách, a sice dostavbu jaderné elektrárny, případně tendr na výběr mýtného. Kromě těchto objemných soust se zde nacházejí i drobné, ale o to lahodnější cukrovinky nebo ovocné dobroty. Letmým pohledem zahlédneme daně malých živnostníků, nejrůznější státní zakázky, například možnosti dodávek zboží a služeb pro armádu a policii. Toto vše je vyskládáno na úhledné hromádce s názvem státní rozpočet.

Že to nemá žádnou souvislost s ministerstvem kultury? Právě naopak! Jak známo vše souvisí se vším. Podívejme se na účastníky hostiny. Úplně vlevo sedí v lehce podroušeném stavu prezident se svými podporovateli (nebo podpůrci?) a přáteli z bližšího i dálnějšího východu. Dlužno říct, že jejich hlasité mlaskání je dost nevkusné.

Vedle něj v povinném předklonu předseda vlády cudně uštipuje z nabízených dobrot, zatímco pod stolem pro něho pracuje armáda chmatáků, vyřezávajících v desce stolu různě velké otvory, kterými k nim propadají tučná sousta.

Kolem stolu, ale přísně vpravo, pobíhají jak mlsní psi členové jakési šílené partaje pod vedením člověka s asijskými rysy, vyřvávajícím nesouvislé skřeky o uprchlících. S jejich nahnědlým oblečením kontrastuje zatím malá, ale o to hlučnější partička v barvách státní vlajky. Jejich výkřiky jsou dost podobné, takže kromě zbarvení se od sebe moc nedají odlišit. A hle! I u nich tu a tam zpod trikolory vyhřezne náckovská hněď.

Všichni mají naštěstí jen krátké ručičky a na stůl zatím nedosáhnou. O to víc řvou a snaží se odstrkovat hosty před sebou. A pak je tu ještě jedna parta. Vyznačuje se rudou barvou a to včetně krví podlitých očí. Zvlášť, když se řeč kolem stolu stočí ke svobodě a demokracii. V tu chvíli se začnou nekoordinovaně cukat a dusit se drobky, které sesbírali se stolu. Nebo jim je tajně podhazuje prezident a premiér? Mlaskají znatelně tišeji, zato mají neustálé připomínky ohledně nabízených dobrot. Mají jich sice plné kapsy, ale vzpomínka na to, že to kdysi byli oni, kdo si tady mohl hlasitě mlaskat, jim způsobuje ony nezvladatelné křeče a záchvaty vzteku.

A teď zaměřme pozornost na číšníka. Je to člověk, vzešlý ze skromných okresních poměrů, který se shodou různých okolností dostal až k té cti, že by mohl obsluhovat tuto vrchnost. Ale co to? On by nenosil na stůl všechny ty dobroty? On by se ptal, proč se tak plýtvá a nepřipustí se k hostině i jiní hosté? Tak to tedy, holenku, nikoliv! Jdeš od válu! Tedy od stolu. A místo tebe chceme někoho s více rozostřeným viděním a ohebnějšího. No, a jak tato výměna probíhá, toho jsme svědky v posledních třech měsících. Nakonec i sám číšník uznává, že by u toho stolu byl jen ocas.

Může to dopadnout různě. S hlavním číšníkem by mohli odejít i šéf kuchyně a pomocní kuchaři a na jejich místa by se nahrnula ona hnědá a rudá hrůza. Nebo taky ne. Uvidíme. Každopádně my, kompars, zůstáváme stále na svých místech, posloucháme to mlaskání a nevěříme vlastním očím a uším. Hlad nemáme, to ne, ale trpělivost, té už rapidně ubývá.

Tak čau příště.