Vždycky jsem si myslel,
zjevně dost naivně, že člověk vstoupí do politické strany/hnutí/uskupení,
protože se ztotožňuje s programem. Pomiňme, že jsou uskupení, jako třeba
ANO, u nichž jediným programem je názor vůdce, co na tom že i dvakrát za den
jiný. I s tím je ovšem nutno se ztotožnit. A jsou i strany s velmi
podobným programem, kdy může člověk váhat, kam vstoupit a případně může i
přestoupit.

Trochu mimo tuto moji
naivní představu jsou ale lidé, kteří i několikrát během života změní
svou politickou orientaci natolik, že se jednou objeví nalevo, aby se po čase
vynořili na úplně opačném břehu a potřetí se angažují v beztvarém hnutí
vypočítavého miliardáře.

To je případ nově
vzniklého seskupení Trikolora. Když si přečteme, že je podporováno Vandasovými
extremisty se zvednutou pravicí, s nimiž se prý z 95 % programově shoduje
a na druhou stranu ho podporuje Zdeněk Koudelka, bývalý člen levicové ČSSD,
přičemž Šichtařová je už jen onou pověstnou třešničkou na tomto náckovském
dortíku. musíme si nutně položit otázku, jak je to vlastně s tou zásadovostí
našich politiků. Odpověď je nasnadě: Je to bída!

Zásady nejsou v módě,
stejně jako není v módě zodpovědnost. Je úplně jedno, jaké programové priority
kdo zastává, hlavně, když je příležitost nastoupit do výtahu, který tě vynese k politickému
korytu. Zářným příkladem budiž Petr Mach, bývalý europoslanec a předseda Strany
Svobodných, jehož hvězda hrozila upadnout v zapomnění uplynutím mandátu v evropském
Parlamentu. A ejhle! Už je tam, v tom trojbarevném výtahu!

Dá se namítnout, že tito
političtí turisté jsou natolik profláknutí, že už by to nemělo překvapovat.
Nepřekvapuje, jen moje zmíněná naivita mi nedovoluje se s tím smířit.

Vzdycháme nad ubohou
úrovní naší politické kultury. Pokud se ale smíříme s tím, že je normální
být v politice jen z vlastního prospěchu, nikdy se politické kulturnosti
nedočkáme. Nedivme se pak všeobecně rozšířenému názoru, že politika je
svinstvo. Zatím je.

Tak čau příště