– Co kdybys, Jirko, na chvíli nechal té politiky? Je toho všude plno, je to
pořád stejné svinstvo a tvoje úvahy stejně nic nezmění.

+ Tak jo, dobře, ale o čem mám psát?

– Co třeba o babičce? Víš, jak jsi nedávno říkal, bys na ni měl
zavzpomínat…

+ Fajn, ale čím začít?

– Třeba tím, jak byla na vás vnoučata hodná a jak vás měla všechny
stejně ráda. Nebo tím, jaký měla těžký, ale krásný život.

+ Jo, těžký život měla, ale nikdy jsem neslyšel, že by si stěžovala. Když se narodila, Rakousko-Uherský císař pán měl před sebou ještě deset let vlády. Výchovu dostala na úrovni vesnice z
devatenáctého století, ale nikdy nereptala. Měla čtyři sestry, z nichž minimálně
dvě se dožily sta let. A babičku by stovka určitě taky neminula, kdyby si tak
hloupě nezlomila žebro, když vytahovala okov ze studny. No jo, voda! Tahali ji
z hloubky 28 metrů ručně. Kdyby viděla, že dnes se obyčejná voda kupuje za
těžké prachy balená, ukroutila by si hlavu.

– No vidíš. A jak to bylo s vámi vnoučaty?

+ Babička měla tři děti, z nichž ještě dvě žijí. Moje maminka byla nejmladší
a přitom já byl první a nejstarší vnuk. Prý jsem byl našim i na svatbě, ale moc
si to nepamatuju a ani nejsem na fotkách nikde vidět. To víš, někdy se, holt, všechno nestihne v tom správném pořadí.

+ Nakonec nás bylo deset vnoučat. Občas jsme se u nich na chaloupce sešli v
hojném počtu a přesto nás vždycky všechny dokázala zvládnout. Nikdy nikoho
neuhodila, ale poslouchali jsme ji na slovo. Býval jsem u ní jako malý hodně
často. Rodiče mě tam vozili z Ostravska „za čerstvým vzduchem“. Ještě teď cítím
tu vůni duchen z pravého husího peří. A víš co je úžasné? Stýkáme se s bratranci a sestřenicemi dodnes,
přestože už jsme mnozí sami dědky a babkami. A když se to vyvede, tak se nás
s rodinami sejde klidně i šedesát.

– A jak oni tam vlastně žili?

+ V prvé řadě skromně a jak by se dnes řeklo, v souladu s přírodou.
Nejposvátnější věcí bylo jídlo. Vyhodit chleba nebo maso bylo nemyslitelné. Co
se nesnědlo, dostalo zvířectvo. Vždycky chovali prasátko a hodně slepic.
Všechno se spotřebovalo. I kosti se nasekaly slepicím.

+ A ještě na jednu věc si vzpomínám velmi zřetelně: Kadibudka u hnojiště! Vím, že se mi nejprve dost eklovala, ale zvykneš si na všechno.

– No dobře, dobře. To ale snad nebyl jediný soulad s přírodou.

+ Jistě, že ne. Například se všude dopravovali pěšky. Když vidím tu cestu do kostela, kterou každou neděli absolvovali a já bych to měl dnes na celodenní túru, tak
se mi to ani nechce věřit. A přitom babička byla z ranní mše doma tak, že stihla připravit ještě i oběd. A jednou
za týden, vždycky v pátek, se šlo na nákup a ten nesla v nůši na zádech do toho
jejich „hrbu“, jak se tam říká kopcům.

– A co ty prázdniny, ty´s tam trávil často, že?

+ No jéje! Největší zážitky mám ze žní klasickou mlátičkou ve stodole. Ručně
pokosit, ručně svázat snopy, postavit mandele, dosušit a pak ručně tragačem obilí
navozit do stodoly, vymlátit. Slámu uložit na zimu na podestýlku a zrní odnést
v pytlích na zádech do komory do „škrychů“. Jako starší jsem pak i já nosil, ale
asi mi nenaložili plno. To by mě zlomilo. Jednou mě dokonce nechali odebírat
slámu od mlátičky. To bylo pýchy!

+ Později, už jako starší, jsem dost pomáhal v hospodářství. Vozilo se dřevo z lesa, štípal
jsem polínka do kamen, prostě co bylo potřeba. Jen kosit trávu jsem se nenaučil. Kosa
je pro mě dodnes něco jako mučící nástroj.

+ A kolikrát jsme stíhali, aby nám nezmoklo seno! To museli rychle
přijet s vozem a koňmi sousedovic „chlapci Čevorkovi“, rychle se to na
louce naložilo a stejně rychle jsme to vidlema naházeli na hůru. Bylo to
fofr, ale vždycky se to o fous stihlo!

– Ses nějak rozkecal, ale co ta babička?

+ Dodnes nemohu uvěřit, co všechno stihla. Ráno, když jsem vstával, měl jsem
na stole připravenou snídani, babička měla podojeno, samozřejmě, že ručně,
nakrmené zvířectvo a už byla s ženskými kdesi na poli okopávat jezeďáckou řepu.
Stál jsem na zápraží a brečel jsem, protože nikdo nebyl doma. Tak přiběhla, oblékla mě a pelášili jsme zpátky na pole. Tam jsem dojedl chleba s
máslem, dopil meltu a za chvíli jsme uháněli zpátky domů na oběd. Prostě, zážitků
mám na celou knihu.

+ Později se k prarodičům nastěhoval jeden z mladších bratranců, který se o staříčka s babičkou staral až do konce. Už nikdy potom jsem
ho neviděl tak plakat, jak na jejím pohřbu. Oběma nám přirostla k srdci
asi nejvíce ze všech vnoučat.

– Zmínil jsi „staříčka“…

+ Tak se říká na Zlínsku dědečkovi. Toho si pamatuji jako svérázného, unaveného a už dost nemocného chlapa, který neznal v životě nic jiného než těžkou dřinu na poli a v lese. Vztah mezi nimi byl… Jak to říct? Prostě gazda, pak dlouho nic a pak žena. To jeho: „Andulo, obuj ňa“, mi zní v uších dodnes. Ale zlý člověk to nebyl, to ne. Jen ta výchova… Jak říkám, devatenácté sloletí.

+ Oba byli samozřejmě velice zbožní a babička vedla i nás ke zbožnosti. Největším svátkem pro ni bylo, když jsme ji zavezli „na Hostýnek“. Ovšem doba to nějak
celé pokřivila. I přesto ale v člověku zůstala alespoň víra v „cosi nad námi“.

+ Velmi si považuji, že se dožila mojí promoce a mohla se jí zúčastnit. Koupila mi obraz, samozřejmě, že reprodukci, a na zadní stranu mi napsala vlastnoručně věnování: „Aby sis na mě vzpomněl, až tu nebudu“. Vzpomínám, babičko, a často.

+ A nejen za ty vzpomínky je
babička Anička určitě v ráji.