Už od doby Věcí Veřejných dělíme politické subjekty a
politiky na tradiční a netradiční. V čem má být ten rozdíl, když vstupem do
politiky se z netradičních politiků stávají tradiční? Je to jednoduché.
Tou dělicí čarou je míra populismu. Tedy nadbíhání náladám ve společnosti. Tím
by mohla tato úvaha skončit. Ale rozveďme si to.

Prvním viditelným znakem je, že populisté obvykle
nezakládají politické strany ale hnutí. Důvod je zřejmý. V politické straně
musejí fungovat určité demokratické a kontrolní mechanismy. Hnutí je natolik
vágní pojem, že, vzato do důsledku, se nemusí řídit ničím, jen touhou
svých vůdců po moci.

Politická strana je nadto založena na nějakých nosných
myšlenkách, ideálech, kterými oslovuje své členy a potenciální voliče. Hnutí právě
naopak naslouchá náladám ve společnosti, případně je uměle vytváří a svým
sympatizantům pak předkládá pokud možno co nejjednodušší řešení. Žádné ideály, žádné
myšlenky. Jednou je to tak a podruhé naopak. Rozhoduje jen síla potlesku
vyjádřená volebními výsledky.

V celém světě zažíváme krizi idejí a vzrůst populismu,
ale zůstaňme na tom našem malém středoevropském písečku. Tradiční politické strany
(bože, jak já ten výraz nesnáším!) se u nás zkompromitovaly řadou korupčních skandálů,
které lidé vnímají velmi citlivě. Zároveň se dvěma pánům podařilo úspěšně
smazat nebo minimálně rozostřit ideologické hranice mezi pravicí a levicí
podpisem tzv. Opoziční smlouvy. U straníků nastalo zklamání, u sympatizantů
zmatek. Takové paktování se s nepřítelem! K čemu potom volby, když se kluci domluví bez ohledu na výsledek?

Populistům tím byli voliči přineseni na zlatém podnose a
místo idejí přispěchali s rychlými, jednoduchými a srozumitelnnými východisky. Dav se spasitele neptá na
plán, dav zajímá cíl. Co na tom, že je nereálný, co na tom, že zvěstovatel to ví.
On touží pouze a jen po moci, po té sladké možnosti ovládat dav. A samozřejmě
po vlastním prospěchu.

A tak tady máme hnutí „pro všechny“, které již delší dobu
disponuje pohodlnou většinou třiceti procent voličů, což je třikrát více než
druhá nejúspěšnější, „tradiční“ strana. Je šestý rok ve vládě a kromě několika
desítek zlikvidovaných firem a stovek, možná tisíců drobných živnostníčků jsou
výsledky jeho vládnutí jedna velká, ubohá NULA: Investice NULA, školství NULA,
infrastruktura NULA, rozvoj obcí NULA nebo spíš mínus NULA a tak by se dalo
pokračovat… Dobrá, tak jo, přeháním, postavily se tři kilometry dálnice.

Dá se namítnout, že druhá v pořadí volebních výsledků
je přece tradiční strana ODS. Jenže chyba lávky! ODS už dávno není tradiční pravicová
strana. Kmotři pochopili, že nějaké ideje jsou lidem volné a zavčas naskočili na
vlnu protiunijního populismu, který koneckonců odjakživa šířil jejich Otec
zakladatel. AntiEU program je stejně populistický, jako antiBabiš, jen zatím
líp funguje. Proto má ODS deset, možná o něco více procent a TOP09 je pod
hranicí vstupu do Sněmovny. Jak dopadla druhá opozičně smluvní strana, řídící
se ještě jakýmisi idejemi, vidíme na volebních preferencích, limitně se
blížících nule.

A tak musí člověka nutně napadnout, co s tím? Ještě více
populismu? Proboha, jen to ne! Výsledkem takového masového populismu v Německu
byla nejstrašnější válka v dějinách lidstva. Ještě více osobních útoků?
Kontraproduktivní! Spasitel–mučedník je ta nejsmrtelnější kombinace právě pro
jeho kritiky.

A tak nezbývá, než stále a pořád dávat vůdcům najevo, že existují
lidé, kterým lži a pokrytectví vadí, stejně jako jim vadí vysávání země v zájmu
upevňování moci jednoho člověka a trpělivě čekat, až třicet procent obyvatel
pochopí a přizná si, že skočili na špek.

Že to může trvat dlouho? Nevadí, nikdy není pozdě. Ještě delší možná bude čekání na skutečnou a důvěryhodnou osobnost, která vnese do naší politiky srozumitelné a hlavně realistické ideje. Naštěstí máme stále hen tu demograciju, takže si myslím, že demonstrace, připomínající mocným, že jsme tady, mají smysl, i když to není žádná revoluce. Na to si žijeme v moc velkém blahobytu.

Já vím, nic objevného, jen jsem si to potřeboval
trochu srovnat v hlavě.

Tak čau příště.