Byly doby, kdy se komunistická vrchnost tvářila, že lidé s různým
postižením těla, či duše neexistují. Tak byly zřízeny ústavy a hendikepovaní si o integraci do „normální“ (nebo spíš nenormální) společnosti mohli nechat jenom zdát. A přitom se ví, že
litování a falešný soucit je to poslední, po čem tito lidé touží. Chtějí být v rámci
svých možností prospěšní a za to nechtějí nic více, než aby nemuseli žít
odstrčeni kdesi na okraji zájmu. Pracují na tom sami a je na nás ostatních, abychom to
přijali.

Po roce 1989 se různé dobrovolnické organizace snaží tento stav
napravit, ale jde to ztuha, protože, co si budeme namlouvat, stejně jako jiné fobie,
i tato mnohým z nás zůstala „zažraná pod kůží“ dodnes. Jedním z posledních
nehezkých příkladů je odmítnutí výstavby chráněných domů pro postižené ve
Svitávce, kde se proti tomu dokonce sepisovala petice a argumenty o „nadržených
bláznech, kteří budou obtěžovat naše ženy“, byly možná to nejmenší, co v této
souvislosti zaznělo.

V těchto dnech se koná v Ostravě mistrovství světa
v parahokeji a stalo se nevídané. Návštěvnost ostravské sportovní haly
trhá rekordy. Je to samozřejmě i tím, že se naši borci dostali až do čtvrtfinále, které vyhráli
a také ceny vstupenek jsou víc než přívětivé. O to ale nejde.

Je úžasné, že jsme
svoji fobii odložili někde v socialistickém skanzenu a chováme se jako
většina civilizovaného světa. Pozitivní atmosféra při zápasech se na vás valí i
z televizní obrazovky. Fandí se stejně, možná ještě více než při „normálním“
hokeji, a na ledě se bojuje tělo na tělo se stejným zápalem. Ocenění soupeřova výkonu bouřlivým potleskem je samozřejmostí. Pokleknutí
trenérů k hráčům po zápase je pro mě jedním z nejsilnějších zážitků
poslední doby. Není to nutnost přiblížit se k člověku bez nohou, ale úcta
k borci, který překonal sám sebe.

Lidé, kterým se v jednom okamžiku změnil život nebo
neměli to štěstí, jako většina a narodili se s hendikepem, si projdou mnoha
fázemi naděje a beznaděje. Pokud jsou schopní se se svým osudem porvat a
dostanou se třeba ve sportu nebo v jiné činnosti do fáze uspokojení, mají
vyhráno.

A pokud si dokážou sami ze sebe dělat i legraci, vyhráli
dvojnásob. Poznámky, jako „Soupeř vezme nohy na ramena“ nebo „Hala plná a na
ledě ani noha“, hovoří samy za sebe. Ale když přijedou na svých „sáních“ na led a
hrají špičkový hokej před devíti tisíci diváky, musí všem běhat mráz po zádech. Že takovou atmosféru nezažili, potvrzují i hráči zámořských
klubů.

Na internetové síti jsem zaznamenal postřeh, který začínal
slovy „Objevil jsem parahokej“. Jsem hrdý na to, že právě Ostraváci a okolní
jsou těmi, kteří k tomu objevu dopomohli. Není to s tím naším krajem
asi tak zlé, když masovou návštěvou dokazujeme, že rozdíly mezi lidmi nejsou v tom,
kdo má kolik a jak dlouhých nohou.

A nezanedbatelná je reprezentace České republiky. Jednak organizací
takové akce, a potom právě zájmem diváků, se zviditelňujeme světu násobně více,
než návštěvou premiéra v Bílém Domě. Tím jsem si jist.

Doufejme jen, že politici
v sobě náhle neobjeví dlouholeté fanoušky parahokeje. Přítomnost kohokoliv
z nich (a všimněte si, nejmenuji), by turnaji určitě na prestiži
nepřidala.

Tak hoši, A ZÍTRA JEDEM PRO MEDAILI!smiley