Na začátku nového letopočtu by se asi slušelo zamyslet se nad bilancí uplynulého roku, ale takových hodnocení je teď všude tolik, že to moje by asi nebylo nijak objevné. Jak říká moje maminka: Mám se dobře a dobře mi tak.

Tíží mě jiná věc. Čtu na internetu a slýchávám v diskuzích s přáteli, jak je u nás dnes ta mužská generace zdegenerovaná, jak jsou ti kluci líní a jak by nás v případě války neměl kdo bránit. Mám z toho taky vrásky, ale jaké to má asi příčiny?

Naše civilizace poté, co panoval matriarchát a co jsme vymýtili lesy, začali si vědomě stavět příbytky a ze sběračů jsme se stali chovateli, pěstiteli a lovci, vychází z modelu patriarchální společnosti, kde samec, otec, vůdce, má v tlupě hlavní slovo. To se přeneslo postupně i do modelu rodiny, na to jsme si zvykli, tak je nastaven náš pořádek.

Bylo to výhodné v dobách, kdy bylo zapotřebí značné fyzické síly k vydobytí si „místa pod sluncem“ – otec živitel a ochránce rodiny, matka záruka pokračování rodu, pečovatelka a ochránkyně rodinného krbu. Tak to fungovalo po tisíciletí. Když k tomu připočteme neustálé válčení a pohromy, bylo to i nutné.

Jenže časy se mění. Duševní práce začíná převažovat nad tou fyzickou, poslední válka skončila na našem terioriu před více, než sedmdesáti lety a přírodní apokalypsy se rovněž nekonají. Minimálně dvě generace mužů tedy nemají potřebu předvádět svou ochranitelskou tvář.

Jinak je to se ženami. Ty, doufám, že ještě hodně dlouho, budou rodit děti a nenaplní se scénář známého polského filmu Sexmise. Když k tomu připočteme oproti dřívějším dobám nižší porodnost a plodnost, kdy narození dítěte je mnohdy vymodleným snem mnoha párů, tak se není co divit, že mateřská láska se často změní v takovou tu opičí lásku s naprostou absencí kritického pohledu na sebe a svoje potomstvo.

Kde chybí kritický odstup, tam nastupuje pohodlnost až lenost. Nutno dodat, že potomkům, zvláště těm mužským, to zjevně vyhovvuje. Horší je, že si to nechtějí připustit jejich matky a otcům je to zřejmě jedno. Všechny tyto vlastnosti si přinášíme i do partnerského života a ženy si pak stěžují, že svatbou získaly spíše další dítě, než manžela. Průšvih ale je, že i ony pak mnohdy vychovávají své syny stejně jak jejich tchýně.

Často se setkávám při své práci s manželskými dvojicemi a stále více zjišťuji, že jsou to hlavně ženy, kdo mají v rodině „koule“. Vejde sebevědomá žena a za ní ustrašený až uťápnutý „chlap“, který se skoro bojí špitnout pozdrav. Ne, nejsem žádný macho a nechci, aby to bylo naopak. Jen bych si představoval rovnoprávné partnery s rovnou dávkou sebedůvěry.

No jo, co ale s tím? Často slýchám, že těm maminčiným mazánkům chybí pořádná vojna. Možná ano, záleží ovšem na tom, co si pod tím představit. Pokud by to měl být onen zupácký tupý dril a šikana, které jsme na vojně v socialistické armádě zažili my, nemyslím, že by to někoho změnilo k lepšímu. Pokud se tím ale myslí výchova k pořádku, disciplině a sebekázni, jsem všemi deseti pro.

Pro začátek by možná stačilo, kdyby rodiče a škola nerezignovali na tělesnou výchovu, zdravý pohyb a lékaři nepřivírali oči při psaní omluvenek do tělocviku. Vžyť sport už sám o sobě vyžaduje určitou míru sebekázně, dodržování pravidel a mnohdy i sebezapření. Pocit překonání sama sebe je k získání sebedůvěry taky k nezaplacení.

Jedno je ale zjevné: Hlavní slovo v tom musejí mít matky a jejich výchova (a samozřejmě i ti osvícenější otcové), jinak ta příští válka bude dívčí.

Tak čau příště.