Jsou to paradoxy.
Za sto let existence samostatného státu vyrostla česká malost do gigantické velikosti. Ale ne tak, aby se změnila ve velikost, sebevědomí, hrdost. My umíme být velcí jen ve své malosti. Všichni nám ubližují, povyšují se, diktují nám. A my, kdybychom ovšem chtěli, my bychom klidně mohli být vůdčím národem světového dění!

Nemohli, protože my nechceme. Nám svědčí role lokajů, tak trochu ušlápnutých, kteří se občas vzbouří, aby se pak rychle vrátili pod knutu utlačovatelů. S největší pravděpodobností je to dáno tím, že jsme se tak chovali tři sta let a zvyk je železná košile.

Jádro pudla vidím v tom, že se dokážeme nadchnout vždy jen proti něčemu, nikoliv pro něco. Proti monarchii, proti fašismu, proti bolševikovi. My jsme schopni bojovat i proti blahobytu, který nyní prožíváme. Jak jinak si vysvětlit, že polovina národa je schopná podporovat prezidenta táhnoucího nás zpět do ruského područí. Do toho Ruska, ze kterého pro nás nikdy nevzešlo nic dobrého. I to osvobození od fašismu nastolilo jen novou totalitu. A na mnohem delší dobu.

Mimochodem, prezident. Ten by měl být osobností, vzorem, majákem v bouři. Ten současný je spíše nahnilým jabkem, ze kterého občas vykoukne poťouchlý červ, ukáže nám zdvižený prostředník a zase zaleze do své stále více páchnoucí hniloby. Nechce si ani připustit, že ta hniloba prostupuje i jím samotným a jednou ho dozajista požere.

A přitom máme na co být hrdí. Československé legie si vydobyly respekt a přesvědčily svět o tom, že si vlastní stát zasloužíme. Vzpoura proti fašismu, atentát na Haydricha, nám také přinesla velké mezinárodní uznání. A pak se něco zlomilo. A ano, byl to opět „přítel“ Rus, v jehož režii kolaboranti lámali páteře vlastních lidí.

Jsou to paradoxy.
Národ pracovitých, chytrých a podnikavých lidí se dobrovolně těchto lidí zbavuje. Úspěch se u nás neodpouští. Vzdělaní a šikovní lidé utíkají do ciziny, aby poté mohli být prohlášeni za zrádce. Bylo to tak po třicetileté válce, za první republiky i za socialismu. Je tomu tak i dnes.

O tom, že tyto naše vlastnosti jsou v nás zakořeněny už odedávna, svědčí v rozhlasovém archívu nedávno objevený projev prezidenta Masaryka z 28. října 1931 (zde). Z jeho nadčasovosti běhá mráz po zádech.

A vzhledem k tomu, že náš současný prezident zůstane při oslavách významného výročí nejspíše zalezlý ve svém shnilém jabku, rozhodl jsem se, že si pozítří, tedy v den stého výročí vzniku samostatného státu Čechů a Slováků, poslechnu Masarykův projev znovu a budu moci být sebevědomým a hrdým příslušníkem národa, který měl ve svém čele skutečného státníka a demokrata.

Někdy je mi líto, že jsem nezažil tu dobu opravdového nadšení, z toho, že náš národ dosáhl po dlouhých třech stech letech svébytnosti. A hlavně bych se chtěl setkat se skutečným prezidentem. Naštěstí si mohu navodit tu atmosféru alespoň poslechem jeho hlasu a jeho moudrých slov.
Jsou to paradoxy.

Tak čau příště.