Jmenuji se Petr Vladimirovič Otopanov. Za dva roky mi bude sedmdesát a dodnes s hrdostí vzpomínám na rok 1968, kdy jsem spolu se svými bratry ve zbrani, s naší hrdinnou Sovětskou Armádou, zabránil v dalekém Československu rozpoutání třetí světové války. Ten boj za světový mír dostal název Operace Dunaj.

Dnes jsem byl pozván do Petrohradu, jak ti hnusní demokrati přejmenovali naše slavné město-hrdinu, Leningrad. Od našich nejvyšších soudruhů tam za hrdinnou účast v Operaci Dunaj obdržíme s dalšími soudruhy záslužné řády. Jsem na sebe hrdý!

Byla to skutečně náročná, ale hrdinská doba. Já jsem byl na vojně teprve pár týdnů, ještě jsem neměl ani kompletní výstroj, protože mazáci si vzali naše nové oblečení, boty a jiné výstrojní součástky a vyměnili nám je za svoje obnošené. A tak, když nám někdy v polovině srpna 1968 vyhlásili bojový poplach, odjížděl jsem s botami o tři čísla většími a se zalátanými kalhotami.

Samozřejmě jsme nevěděli, kam jedeme. Naskákali jsme do tanků v plné polní a několik dnů jsme jeli, kam nás regulovčíci poslali, než jsme zastavili v předem připravených pozicích a v bojové pohotovosti jsme čekali na další rozkazy.

Mezitím nám politruci na politickém školení mužstva vysvětlovali situaci v Československu, kde od západu vpadly americké jednotky NATO. S těmi jsme se měli utkat v boji za svobodu a socialismus. Byli jsme všichni v bojové náladě a těšili jsme se, jak to těm imperialistickým psům natřeme a opět zachráníme ty středoevropské utlačované národy.

Tři dny jsme seděli v tanku a čekali na další rozkazy. I na toaletu jsme museli chodit tak, že jsme oddělali spodní poklop a otvor jsme použili jako záchod. Proviantu jsme také dostávali málo, ale to nám nevadilo. Alespoň jsme neztloustli a byli jsme tak lépe připraveni k boji.

A pak to přišlo. Rozkaz Vpřed! a vyrazili jsme. Byl 20. srpen 1968 a blížila se půlnoc, když jsme přejížděli státní hranice ČSSR. Všude kolem byl klid, kontrarevolucionáři asi spali. Zase naši skvělí velitelé zvolili správnou taktiku momentu překvapení!

Téměř bez odporu jsme dojeli na místo určení. Už v noci, ale hlavně po rozbřesku se začali srocovat kolem našich tanků lidé a srdečně nás vítali. Nevím proč ale u toho mávali zaťatými pěstmi. Asi nějaký domorodý zvyk.

Na imperialisty jsme zatím nenarazili. Až později jsem pochopil, že ti hrdinní Češi a Slováci je zřejmě vyhnali sami. Všude kolem nás byly totiž nápisy jako „Okupanti jděte domů“, „My vás tady nepotřebujeme“, „Svobodu!“ a podobně. Jen jsem doposud nepřišel na to, proč byly v ruštině.

Narazili jsme ale přece jen na několik překážek. Ve městech byly nastavěné barikády asi ještě z bojů obyvatel s imperialisty. Několik provokatérů se taky pokoušelo zapálit náš tank. Jinak ale byla atmosféra veskrze přátelská. Jenom těch květin k přivítání mohlo být více.

Slyšeli jsme ale od politruka, že ne všude to byla taková pohoda, jakou jsme zažili my. V místech, kde se provokatérů shromáždilo více, stačilo ovšem pár dávek ze samopalu, pár mrtvých na cestě a byl klid. Největší drama prý se odehrálo před jejich rozhlasem, který měli ti váleční štváči obsazený.

Tento problém byla ale vyřešen za pár dnů a lidé v Československu si mohli zase svobodně vydechnout. Byli tak rádi, že jsme je přijeli osvobodit, že nás prosili, abychom u nich ještě zůstali. Tak jsme tam strážili světový mír dalších víc než dvacet let. Pak nás to přestalo bavit a v červnu 1991 jsme dobrovolně odjeli.

Ano, jsem hrdý na to, že jsem byl u toho, když Sovětský Svaz zachránil svět před třetí světovou válkou a tu medaili si plným právem zasloužím. Jen mě mrzí, že naše mládež už většinou o našich hrdinských činech neví. Budeme muset my, hrdinové, udělat nějakou osvětu ve školách a na učilištích.

Zároveň jsem hrdý na našeho soudruha prezidenta Putina, že vrací Rusko tam kam po právu paří: Na vedoucí místo světového dění. Naší armády se všichni bojí, protože Vladimír Vladimirovič jim na Ukrajině a v Sýrii ukázal naši sílu. Třeste se, vrazi z Wallsrtreetu! Sláva hrdinné Sovětské armádě!

(Pozn. autora: Tak akorát hovno!)

Tak čau příště.