Přestože je Moravskoslezsko vnímáno ve zbytku republiky jako nějaká periferie, já mám svůj rodný kraj velmi rád. I se všemi těmi smogovými situacemi, barevnými dýmy a rozvojem těžkého průmyslu totálně přestavěnými městy.

Jedním takovým je i Frýdek-Místek, o kterém kdysi prý David Vávra při natáčení Šumného města prohlásil, že něco tak strašného ještě neviděl. Snad prý jenom v Chomutově. Nevím, v Chomutově jsem nikdy nebyl, ale je pravda, že za to, co udělalo s naším městem budování socialismu, by někdo zasloužil nakopat do … však víme kam.

Mně se ale líbilo hodnocení Miloslava Šimka, který se při jednom zájezdovém vystoupení vyznal z toho, jak se mu tady líbí, a že ani nevíme jaký dar je, když to máme takový kousek do hor. Prostě můj člověk.

Díky přestavbě ze 70. a 80. let minulého století, ve stylu „po nás potopa“ jsem se stal zhruba ve čtyřiceti letech pamětníkem. Po návratu ze studií tu najednou všechno bylo jinak. Dokonce jsem se nejednou ztratil ve všech těch objezdech, nadjezdech a rádoby dálnicích.

Shodou různých okolností jsem se časem dostal do komunity sběratelů pohlednic a protože ty malé obrázkové kartičky ukazovaly město a okolí tak, jak jsem ho znal z dětství, stal jsem se jedním z těch bláznů a začal jsem se také po starých pohlednicích pídit. Časem jsem dal dohromady velmi slušnou sbírku, která mi dělá radost dodnes. Sbírám i jiné věci se vztahem k městu a okolí, ale o tom snad jindy. Nebo se mrkněte sem.

Každý sběratel pohlednic se v určité chvíli dostane k bodu, kdy si musí přiznat, že nikdy nenasbírá všechno a začne nad svojí sbírkou přemýšlet jinak, než byl jeho původní záměr. Někdo se ještě úžeji specializuje třeba na jednoho vydavatele, někdo na určité období. Nebo přijdete na to, že mnohé pohlednice mají svůj příběh.

A tak začnete sbírat příběhy. Ne soustavně, ne systematicky, ale když na nějaký takový narazíte, získá přírůstek ve vaší sbírce úplně jinou hodnotu. Možná jen pro vás, ale o to je vzácnější. Pokusím se občas některé takové příběhy převyprávět.

Dnes jsem vybral neuvěřitelnou historku, která zabíhá hluboko do mého dětství. Jako kluci jsme si hráli na četníky a zloděje, na kovboje a indiány a vůbec jsme většinu volného času, a že ho bylo, trávili venku.

Vedle našeho domu měl malou stolařskou dílnu. spíše jen takovou boudu, jeden starý stolař, důchodce. Říkejme mu třeba pan Alfons Svoboda. Měl jsem tenkrát pocit, že svou práci miluje, přestože se zabýval jen menšími opravami nábytku nebo výrobou drobných předmětů do domácnosti, poličkami do kuchyně, květinovými stojany a podobně. Jeho paní mluvila česky tak nějak divně, a tak nám rodiče vysvětlili, že je to veterán z války a že si ženu přivezl z Ruska.

Pan Svoboda na nás byl velice hodný. Ze zbytků desek a překližky nám sbíjel pušky, meče nebo štíty pro naše souboje a co jsme rozbili, tak zase opravoval. Co se s ním stalo nevím, ale na místě jeho dílny dnes stojí panelák a kolem je betonové sídliště.

Nedávno se mi dostaly do ruky dvě pohlednice z první republiky z Podkarpatské Ukrajiny, kde odesílatel píše příteli do Beskyd, že pracuje ve stolařské dílně u pana Alfonse Svobody. Neobvyklé jméno ve mě vyvolalo vzpomínku na dětství, a tak jsem rychle navštívil pamětníky ještě starší než jsem já a ti mi potvrdili, že pan Svoboda se k nám opravdu přistěhoval z Podkarpatské Ukrajiny, kde měl stolařskou dílnu a kde se i oženil. A protože nás zrovna postihl socialismus, tak už svoji práci dělal jen jako koníčka.

Kruh, který se začal vytvářet někdy ve třicátých letech a možná i dříve, a do kterého jsem já vstoupil zhruba před padesáti lety, se uzavřel.

Nevím jestli to byla náhoda nebo osud, že se mi vrátilo dětství právě takto, ale dvě krátké zmínky na pohlednicích z dávných dob způsobily, že když zavřu oči, tak se vidím, jak běžím a s dřevěným mečem od pana Svobody v ruce bojuji s nepřáteli.

Tak čau příště