Dnes přivezli těla tří zabitých českých vojáků, na které v Afghanistánu
zaútočil jakýsi šílenec, coby
pochodující bomba. Pomiňme zvrácenou logiku, že když si nechám rozmetat
vnitřnosti na kaši a vezmu při tom s sebou pár lidí, kteří se mi nelíbí,
dostanu se do nebe a tam na mě bude čekat nevím kolik blonďatých panen. To jde
mimo můj rozum.

Zaznamenal jsem na internetu myšlenku, že tím že je přivezli s vojenskými poctami jako všechny oběti válek v zemích na západ od nás a nezakopali je tajně někde v poušti, jak je to zvykem v zemích kde se tají vojenská činnost na cizím území, tak, že tím se stále ještě řadíme k západní civilizaci. Naprosto souhlasím.

Ti vojáci se chtěli určitě vrátit domů živí a zdraví. Jejich
povolání je ale vysoce rizikové, a tak se stalo, co se stalo. Parazitní politici
si na tom ihned přihřáli svou polívčičku, každý podle svého zaměření. Jistý
předseda vlády (Světe div se! Sám!) rozhodl o spuštění sirén na jejich počest. Okamura semlel
kondolenci s nahnědlou špínou o zákazu naší přítomnosti v zahraničních
misích, a i komunisté to vzali ze stejného hrnce. No, a pak je tady pár „hrdinů“,
kteří jim nepokrytě přejí smrt. Hnus!

Slyšíme teze o službě zájmům imperialistické mocnosti, o žoldácích,
o tom, že tam nemáme co dělat, že naši vojáci nás mají bránit doma, ale i o
tom, že ohrožujeme jako členové NATO světový mír. Vrcholem jsou požadavky na
vystoupení z NATO.

Když se nad tím člověk zamyslí, tak musí zákonitě dospět k závěru,
že lidé, kteří to hlásají, nemohou být příčetní. Země naší velikosti a
lidnatosti nikdy nemůže být bez účasti v nějaké alianci schopna se
sama bránit. Ať už z prostého důvodu, že nás je málo (a ubývá nás), tak hlavně
proto, že nemůžeme tak velkou armádu, kterou bychom potřebovali,
ufinancovat. Vždyť nejsme schopni ani plnit alianční závazek 2% z HDP na
obranu. Jak by si to ti hnědí a rudí hoši představovali?

A pak je tady otázka jak postavit takovou armádu. Je tu sice
pár tisíc nadšenců, kteří to vidí jako kabaretní představení při hře
na vojáky s želatinovými kuličkami. Zbytek „bojeschopného“ národa jsou
obtloustlí mamánci, kteří by při rychlejším pohybu zkolabovali po stech
metrech. Učitelé tělocviku by mohli vyprávět.

Věřím, že naše armáda, byť početně nevelká, jsou skuteční profesionálové, vycvičení pro boj podle
moderních měřítek. Uvědomují si vůbec Okamura, Filip a jejich boys, že právě v těchto
zahraničních misích se naši vojáci mohou nejlépe připravit na případné plnění bojových úkolů na našem území? Kdyby tam nemuseli být denně vystaveni nebezpečí, byl by to tady opravdu jen kabaret a ne armáda. A proto jsme a musíme zůstat členy NATO.

Vůbec není pravda, že nejsme spojencům nic platní. Chemici,
kteří byli nasazeni v Iráku, si vydobyli svojí profesionalitou respekt,
přestože byli zpočátku vystaveni i posměškům amerických vojáků. Svojí prací
zachránili spoustu jejich životů.

Voják ale bohužel musí počítat i s tou alternativou, že
přijde o život. Připadá mi smysluplnější, když se to stane při plnění našich spojeneckých
povinností, než když v době Varšavské Smlouvy umírali devatenáctiletí
kluci při cvičení kdesi v Kazachstánu. A je příznačné, že dnešní bojovníci
proti „imperialistickému zlu“ tenkrát mlčeli.

No, a jak je to tedy s tím hrdinstvím? Je to silné slovo, pravda, ale pro mě je dobrovolné rozhodnutí zúčastnit se takové mise, odvahou. A za hrdinství už považuji jít tam opakovaně, když vím, co tam na mě čeká. Takže za mě: Ano, jsou to hrdinové. Jejich smrt nebyla zbytečná.

Čest jejich památce.

Tak čau příště