Narazil jsem v Ostravě na pamětní desku, zjevně instalovanou nedávno na mramorovém sloupku.

Krátké sdělení o internačním táboře, který se po 2. světové válce nacházel na tomto místě, mě zaujalo natolik, že jsem si ho vyfotil a seznámil jsem s ním své přátele na Twitteru. ZDE. Ani jsem netušil, kolik lidí tím zaujmu a jaká se kolem toho rozpoutá diskuse.

(Pro neznalé: Twitter je sociální síť, kde se dovíte novinky z domova i ze světa, dříve než vyjdou v médiích, ale koupíte tam třeba i obraz nebo knihu. poradí vám, co si uvařit na oběd a dovíte se, kde v Olomouci, či jinde vaří nejlepší kafe nebo čí pes je právě nemocný. Prostě vynikající zabiják času.)

V rámci diskuse se tam objevil i odkaz na bakalářskou práci z roku 2015, která o tomto táboře pojednává velmi podrobně. Protože mě regionální historie dost zajímá, začetl jsem se do ní a asi jsem to neměl dělat. Zkrátka, dost špatně jsem potom spal. Pokud si myslíte, že máte dostatečně silný žaludek, čtěte ZDE

V krátkosti se jedná o to, že po skončení války vznikaly v českých a asi
i slovenských městech internační tábory pro německé obyvatelstvo. Jeden z nich byl i v objektu ostravské speditérské firmy Hanke. Jeho český velitel, správce a několik bachařů v něm ale rozpoutali doslova peklo na zemi, z čehož za zhruba jeden měsíc vyplynulo 231 mrtvých německých civilistů, ale i příslušníků SA a SS, abych byl přesný.

Na základě svědeckých výpovědí jsou v bakalářce popisovány zvrhlosti a znásilňování, kterých se Češi dopouštěli na internovaných Němcích, včetně vraždění a poprav bez soudu. Při čtení na vás vyhřezne hrůza té poválečné doby v celé své nahotě.

V diskusi na Twitteru se řešily otázky oprávněnosti odvety za zvěrstva, která nacistické Německo provádělo na českém obyvatelstvu během okupace. Těžko si dnes dokážeme představit nálady, smutek a roztrpčení prostých lidí po prožitých válečných útrapách. Takové pocity se snadno zvrhnou v jednoduchá „řešení“, z nichž lynč přítomných Němců bylo to první, co nastalo. Internační tábory je mimo jiné měly před lynčováním chránit.

Projevilo se ale to, co je typické pro každou přelomovou dobu. Jako první se své příležitosti chopila ta největší morální spodina. Přemýšlel jsem právě nad tou morální stránkou a dospěl jsem k závěru, že ať je situace jakkoliv psychicky náročná, neměl by se člověk chovat jako zvíře.

Ano, Němci to byli, kdo rozpoutal válku. Ano, německé obyvatelstvo Hitlerovi fandilo a chovalo se povýšeně i jinak nemorálně, ale pomsta nic neřeší. Notabene něco tak zrůdného, co se měsíc dělo v táboře „Hanke“, než ho převzaly státní bezpečnostní složky.

Ještě horší ale je, že přestože viníci byli usvědčeni očitými svědky, přestože byli několikrát ve vazbě, nikdy nebyli potrestáni. Dokonce i zápisy z jednání vyšetřovací komise zmizely. Vyšetřování totiž bylo vedeno pod dohledem STB. Jediný „trest“, kterého se jim dostalo, bylo vyloučení z KSČ. Takovou úroveň „morálky“ tady tehdejší vládnoucí strana zavedla. „Podílel ses na vraždách a mučení přes 230 lidí? Ty, ty, ty, soudruhu! Budeš vyloučen ze strany“.

Nenamlouvejme si proto, že úpadek morálky a tzv. „zdravého rozumu“, které prožíváme dnes, je něco mimořádného. Samozřejmě, s běsněním zvrhlíků v táboře „Hanke“ se to srovnávat nedá, ale principiálně to není nic jiného a tedy ani nového. Způsob myšlení, který tu komunisté po válce zavedli, tu zůstal, žije, je stále nebezpečný a psychopati opět vylézají z děr.

Překvapilo mě, kolik je ještě dnes lidí, kteří reagovali stylem: „No a co?. Němci se chovali ještě hůře“, a pochopil jsem, že ke schválení a instalaci takového památníku byla potřebná notná dávka odvahy. Obzvlášť komunisté se asi bránili připomenutí svých zvráceností. Proto tleskám ostravskému zastupitelstvu za tento počin.

K pokoře a úctě nás zavazuje silný morální apel jednoho z přímých svědků, který tím peklem prošel. Němec Heinrich Seger ve své výpovědi pronesl tato slova, uvedená v závěru bakalářské práce Judity Holáskové:

„Chápal jsem to všechno jako následky války a toho, co Němci napáchali českému národu. V nouzi jsem poznal, jak se kdo umí ke komu chovat, a musím říci, že zdaleka ne všichni dozorci v táborech byli stejní. Na 90 procent těch, které jsem poznal, byli lidé slušní, i když se někteří z nich sami vrátili z koncentračních táborů s podlomeným zdravím. Tvrdím, že je třeba odpouštět, stále se mstít nemá smysl. Musíme si odpustit a musíme si uvědomit, že válka byla krutá stejně jako její následky, že českému národu se ukřivdilo a že se po válce ukřivdilo také nám. O to víc si vážím života a moc bych si přál, aby nacionalismus navždy vymizel, aby lidé k sobě byli tolerantní a upřímní, aby si vzájemně pomáhali.“

Teď ještě najít odvahu k hledání hromadného hrobu, kam byli zavraždění
civilisté házeni, jejich exhumaci a důstojnému pohřbení ostatků.
Držím palce!

Tak čau příště.