Jako dítě jsem vyrůstal v rodině strojvedoucího a poštovní doručovatelky. Jelikož otec pracoval takzvaně turnusově, neboli měl směny podle odjezdu vlaků, zbyla většina starostí o nás, dva kluky, na mamince. A neměla to s námi, holka vůbec lehké. Poměrně velký věkový rozdíl mezi námi pro mě jako staršího ale znamenal, že jsem časem musel některé starosti o bráchu převzít i já. To je ovšem jiný příběh. To, o čem chci teď psát, se týká spíše doby ještě než přišel brácha na svět.

Všední den měl svoje neúprosná pravidla. Maminka musela být na poště už před šestou, a tak jsme vstávali velmi záhy. Než se otevřela školka, seděl jsem v doručovatelském sále u stolu, v ruce tužku a něco si čmáral na papír, zatímco doručovatelé a doručovatelky si přebírali svoji denní nálož práce. A že to byla opravdu nálož! Doručovaly se nejen běžné zásilky, ale například i noviny a časopisy. Důchody a peněžní poukázky znamenaly, že každý doručovatel měl denně s sebou na rajonu i několik desítek tisíc korun. Pro upřesnění, to byly sumy, za které se tenkrát dalo pořídit auto, i dvě. Samozřejmě, že odpoledne ve vyúčtování muselo všechno na halíř sedět.

Vzpomínám na tu dobu rád. Několik desítek převážně žen vytvořilo v sále takovou tu zvláštní bzučivou atmosféru. Probíraly se především pracovní problémy, ale fungoval i přenos ústních informací o dění ve městě. Každý měl sice své práce dost, ale na sdělení typu: „Víte, že ten a ten včera umřel?“ nebo „Tu a tu už v noci konečně odvezli do porodnice“, ta trocha času vždycky zbyla. Včetně cigárka a kávy u popelníku na chodbě.

Co ale obzvlášť obdivuji dodnes, je jejich zapálení pro práci, které jsem si uvědomil až mnohem později, v dospělosti. Ti lidé znali ve městě doslova každého člověka téměř osobně. Třídění zásilek, kterých třeba před Vánoci bylo denně i několik prádelních košů, se mohl ujmout kdokoliv, kdo měl právě čas. Žádná elektronika, žádné třídičky, žádná PSČ, jen jméno, ulice a číslo popisné.

Doručit zásilku, která neměla úplně přesnou adresu, byla profesní čest: „Holky, Jan Novák, Střelniční 358, zná to někdo? Já to na rajoně nemám“ Hoď to ke mě, minulý měsíc se mi někdo přistěhoval k té vdově, zeptám se.“ A tak mohl dopis projít celým městem než se stal opravdu nedoručitelným. Že to zní jako novodobá pohádka o panu Kolbabovi? Ne, tak to opravdu bylo. Tehdejší pošťáci byli opravdu pošťáci a ne „operátoři“ v jakémsi beztvarém korporátu.

Dnes se vám vrátí zásilka s poznámkou „Na uvedené adrese neznámý“ jen proto, že doručovatelka, která je mimochodem na onom rajonu za poslední půlrok už čtvrtá, neví, že dopisy pro pana Nováka bere paní Jakoubková. Na schránce ho má připsaného jen drobným písmem, aby se v jejich vztahu nikdo moc nešťoural. Doručovatelka si toho nevšimla a proč taky, vždyť ona je jenom v práci. To, že vy za doručení zaplatíte skoro dvacku, nikoho nezajímá.

A ještě jednu silnou vzpomínku z té doby mám. Pošťák! Úkaz dnes snad ani nemyslitelný. Ano, pamatuji si pana Vlčka s tou obrovskou koženou kabelou přes rameno, který jako jeden z mála jezdil po rajonu na kole, protože měl nějakou okrajovou část města a pana Novosada, který se vracel z rajonu až pozdě večer. Holky za přepážkou musely čekat na jeho vyúčtování a zlobily se proto na něho. Říkalo se mu Večerníček. To víte, než si popovídáte se všemi důchodkyněmi na rajonu, než vypijete kafíčko a poplácáte je po zadku, to na čas nehledíte.

Na tohle všechno vzpomínám při čekání na poště u vyvolávacího systému, který snad zapomněl moje číslo. A protože jsem to zažil, viděl jsem tu dřinu doručovatelů a doručovatelek v horku, mrazu nebo dešti, nikdy v životě bych si nedovolil jen proto, že zrovna nemám náladu, nadávat těm chudákům „operátorům“ za přepážkou. I oni jsou jenom lidi a na provoz pošty mají pramalý vliv. Oproti takymanažerům, vymýšlejícím hovadiny typu prodej cigaret nebo pojištění doručovateli, za což jsou potom „vyhozeni“ s milionovými zlatými padáky.

Vzpomeňte si na to, až se budete nadechovat, abyste to „té babě“ za přepážkou vytmavili.

Tak čau příště