Říkali mi někteří čtenáři blogu, (myslím, že oba dva), že se mám vykašlat na politiku a psát o normálních věcech a lidech. Jenže ono to tak úplně nejde. Nicméně, pokusím se.

Nemám rád supermarkety. Konec hlášení….

No jo, to se hodí tak akorát do Twitteru, na blog je to krátké, že jo?

Tak jinak: Od té doby, co se u nás objevily ohyzdné, vesměs plechové škatule, které se nazývají super-, hyper-, mega- markety a vím já, jak ještě, a kvůli kterým jsme zničili stovky, možná i tisíce hektarů orné půdy, jsme podlehli globální nakupovací mánii. Dnes bychom i pro obyčejné rohlíky nejraději vjeli autem až do krámu.

To naštěstí ještě všude nejde, tak vjedeme dovnitř se super-, hyper-, mega- nákupním vozíkem, který obvykle naplníme zbožím tak akorát na dně. První, co vás omráčí, je klimatizace u vchodu, pod kterou byste v létě do dvou minut umrzli a v zimě se uvařili. Hned nato dostanete facku od předimenzovaného osvětlení, ze kterého vás po minutě začnou bolet oči, a to jste ještě ani nevstoupili do krámu.

Když projdete bezpečnostním rámem, navalí se na vás hromady zboží, které obvykle nepotřebujete. Rohlíky, chleba a mléko jsou až kdesi na konci téhle tržnice. Než k nim ovšem dojdete, zaručeně si všimnete něčeho, co by se třeba mohlo hodit a šup, už je to ve vozíku. Známe to všichni.

Na fronty jsme my Češi zvyklí, takže u salámů a pokladen svorně nadáváme stejně jako v dobách minulých. Já ale, protože navštěvuji tato zařízení jen v případě nebezpečí smrti hladem, mám největší problém s orientací mezi všemi těmi regály a krabicemi. A přestože jsou kolem mě desítky lidí, málokdy najdu někoho, kdo by mi poradil. A když ho najdu (obvykle je to ten, který klečí u regálu a cosi tam přerovnává), tak neví ani on, kde hledat to které zboží. Do toho podbízivá muzika a z tlampačů: „Vážení zákazníci, dovolujeme si vás upozornit…“ Co půl minuty! Jak u kolotočů.

No, a když se vám podaří bez újmy na psychickém zdraví vyběhnout na parkoviště, s velkou pravděpodobností narazíte u vedlejšího auta na rodinku, jak ukládá svůj nákup do kufru a přitom na vás nevraživě hledí, že jste si dovolili postavit svoje auto vedle jejich bouráku a oni mají málo místa.

Střih.

„Dobrý den, paní Karásková, tak co, z práce?“
„No jo, pane Slováčku, už jsem skončila.“
„Dneska je venku ale hnusně, psa by nevyhnal. Tak co to bude? Půlka chleba, dobře, a který dáme? Výražkový nebo stačí obyčejný? Dneska nám přivezli Morávku, nechcete? Ták. A co dále? Rohlíčky? A které? Obyčejné, loupáčky nebo karlovarské? Dva karlovarské, no jo, pro Jiříka ke kakau. Tak co, sokolíku, jak bylo ve školce? Ták. Pivečko Mirkovi… Jo vyřiďte mu, prosím vás, že v neděli na ten fotbal jdeme i s Frantou, tak ať přide dříve, stavíme se ještě na jedno Na skluzavce. A kluka mu klidně dejte s sebou. Tak, a bude to všechno? Vlastně počkejte, dostal jsem čestvé tvarůžky, výborně uleželé. K tomu pivku ideální večeře, vezmete si? Výborně. A Jirkovi lízátko.“
„Děkuju.“
„Nemáš zač, sokolíku.“
„Tak poprosím patnáct korunek. Děkuji. Mějte se krásně a přijďte zas.“

Střih.

Tenhle skoro monolog není smyšlený. To je přiblížení nákupní atmosféry mého dětství. Pan Slováček byl vyučený obchodník ze staré školy. Zbožíznalectví, účetnictví a všechny ty ostatní dovednosti měl v malíčku. Byl to obchodník, prodavač, ne skladník, který zná akorát ten svůj regál a ostatní ho nezajímá. Chtěl prodat, a proto byl milý a hovorný. Někdy sice až moc, ale bylo tam to hlavní: Kontakt, lidské slovo a znalost stálých zákazníků.

Absence těchto hodnot mi v dnešních super-, hyper-, mega- marketech zoufale chybí. Ano, použil jsem slovo hodnota, protože mluvím o něčem, co pro mě osobně má obrovskou cenu: Kontakt s živým člověkem.

Vím, doba pokročila, není čas. Bohužel. Dnes si i tu pokladnu obsloužíme sami, ale lidské slovo, úsměv, pozdrav, to je to, čeho se nám nedostává. Setkáváme se virtuálně s celým světem na sociálních sítích, ale prohodit se sousedem pár slov neumíme. Určitě za to nemohou jen supermarkety, ale taky.

Trochu depresivní povídání v předvánočním čase, co? No jo, když my jsme si ale i z těch pohodových svátků klidu přivodili tím nákupním šílenstvím ty stresy a deprese sami. Holt globalizace. Možná by pomohlo, zajít si pro chleba, třeba o pár korun dražší, do pekárny dvacet kroků za supermarket a s panem Slováčkem za pultem prohodit pár slov. Bude po stresu. Věřte mi.

Tak čau příště.