Milé děti, poslechněte si, jak mravenci nedbali dobrého bydla a nakonec…ale to až na konec.

Bylo jedno malé mraveniště plné pilných černých mravenečků. Ti se hemžili, krmili svoje larvičky, tahali těžká břemena, sháněli obživu kde se dalo. A že to byla těká práce! Všeho byl nedostatek, všechno se muselo shánět po známosti.

Kromě toho bylo jedno mnohem větší mraveniště s množstvím bojovných červených mravenců, kterým museli naši Černí odvádět velkou část toho, co sami sehnali nebo vytvořili. Museli. Byla mezi nimi totiž skupina zaprodanců, kteří s Červenými byli domluveni a dělali všechno pro to, aby ostatní mlčeli a pracovali jen pro ně. Byli vlastně také Červení. Měli dokonce zřízenu i speciální údernou jednotku, která každého, kdo by se odvážil říct něco proti, okamžitě umlčela. Nebylo jich mnoho, jenom asi desetina, ale používali proti většině tak kruté metody, že se jich všichni báli a raději mlčeli.

Postupně ale narůstala v mraveništi nespokojenost. Jednou, když už to vypadalo, že mravenci konečně začnou volněji dýchat, zavolali někteří zaprodanci na pomoc červené bojovníky, kteří znovu zavedli ten jejich „pořádek“ a pro jistotu jich tam velká horda zůstala. A zase ten útlak, slepá poslušnost a zatuchlost! Ale znovu i nespokojenost.

Z té po nějakém čase nakonec přece jen vypukla vzpoura. Vzbouřili se mladí Černí a demonstrovali za lepší život. Ale nastoupila proti nim jednotka nejbrutálnějších Červených kolaborantů, v rukou těžké klacky a už je řezali hlava nehlava. Představte si to, děti, vlastní mravenečky!

Efekt to ale mělo úplně opačný než chtěli dosáhnout. Ostatní, zatím mlčící mravenci se k mladým přidali a těm rudým jejich rejdy zatrhli. Prostě se od nich osvobodili. Protože ale byli mírumilovní, nechali je žít v klidu v ústraní a nepotrestali je za jejich útlak. Někteří z Červených zčernali, jiní se své červené barvy nevzdali.

Situace v mraveništi se na čas zklidnila. Černí opět pilně pracovali, tentokrát, ale pro sebe a ne pro jakési vzdálené parazity. Mraveniště začalo vzkvétat a přátelit se s okolními svobodnými mraveništi. To se ovšem Červeným zhola nelíbilo. Škodili, kde mohli.

Se vzrůstajícím blahobytem ale mravenci ztratili ostražitost. Zpohodlněli a začali svoji poměrně lehce nabytou svobodu brát jako samozřejmost. A to byla veliká chyba! Červení, poučení svými rudými přáteli ze vzdáleného mraveniště se znovu začali roztahovat. Začali kolem sebe šířit zapáchající sliz pomluv a rozeštvávat Černé proti sobě navzájem.

Dokonce se jim podařilo pomocí omamných látek a červených poradců z cizího mraveniště získat na svoji stranu i samotného černého Krále. Ano, to mraveniště nemělo Královnu, ale mělo Krále, děti. On to vlastně byl jenom takový Králíček, který se nechal za pár žbrďolíků omamného moku koupit, aby škodil vlastnímu mraveništi. Hloupý Králíček to byl.

A tak se stalo, že se ti Červení znovu dostali k moci. Ne najednou a ne všude. Dali si svoje záškodníky tam, odkud mohli v tichosti ovládat mraveniště. Dokonce to dělali tak rafinovaně, že si spousta Černých myslela, že to je pro jejich dobro. Dokonce si do významných pozic sami zvolili ty, kteří je tenkrát na demonstraci tak krutě zmlátili. Až tak moc otupěli.

Jednoho dne ale zjistili, že jsou zase tam, kde byli před léty. Červení jim řídili životy, říkali jim co si mají myslet, poroučeli, co mají dělat. Červené nájezdnické hordy sice odtáhly, ale zpovzdálí stále nenápadně škodily. Nikdo se nebouřil, a když, tak byl umlčen. A tak se někteří mravenci, pokud ještě mohli, rozutekli do ostatních svobodných mravenišť a těm ostatním nezbylo, než čekat na novou generaci, která znovu provede revoluci. Možná, že čekají dodnes.

A poučení? Nic se nesmí podceňovat, nic není zadarmo. A svoboda teprve ne.

Tak čau příště.