Často čtu a slyším, že v roce 1989 jsme si vybojovali svobodu. Zítra to bude 28 let a „boj za svobodu“ se dnes jeví trochu jinak. Svoboda nás staví před zrcadlo vlastní naivity.

V devětaosmdesátém jsem patřil k ekonomicky činné populaci a docela citlivě jsem vnímal dění kolem sebe. Kdyby měl člověk věšteckou kouli a uměl v ní číst, možná by se v některých situacích choval jinak, ale na druhou stranu, znát svoji budoucnost by byla nuda.

Koncem listopadu a v prosinci, až se duch „revoluce“ přenesl z Prahy do celé země, se pořádaly stávky a petice na odstoupení komunistických pohlavárů z vedoucích funkcí v podnicích a úřadech. Demokraticky jsme si volili nová vedení a celkově jsme byli opilí tou zvláštní dosud nepoznanou atmosférou svobody.

Pochybnosti mě ale začaly pronásledovat poměrně brzo. Za necelé dva roky jsem byl postaven před rozhodnutí, zda se ve své profesi privatizovat nebo (a tak mi to tenkrát připadalo) se jít, obrazně řečeno, pást.

Státní správa, kde jsem tenkrát dělal terénního pracovníka, se nás potřebovala zbavit, a tak jsme byli privatizováni tak říkajíc shora, prostě v červnu 1991 jsme byli propuštěni. Moje specializace byla tenkrát poměrně úzká a tak jsem si nedovedl budoucnost představit jinak, než jako pokračování v oboru.

Náš nový ředitel, po osmdesátém devátém demokraticky zvolený, tenkrát pronesl památnou větu:
„Dnešní situace je naprosto férová, všichni jsme na tom stejně, stojíme před privatizací všichni na stejné startovní čáře“. Zapomněl ovšem dodat, že ta startovní čára je nakreslená poněkud zešikma. Neboli někdo je cíli mnohem blíže.

Po letech se totiž zjistilo, že jsme si „demokraticky“ zvolili agenta STB s krycím jménem Martin a dokonce se dvěma evidenčními čísly. To už ale on měl koupenou nejlukrativnější nemovitost v podniku za, pro ostatní nedosažitelných finančních podmínek. My „obyčejní“ jsme krvavě platili pronájmy, případně kupovali ruiny, abychom je při práci rekonstruovali a těžce spláceli.

A pak mám ještě jednu vzpomínku. Bydlel jsem tenkrát na jednom z těch sídlišť, která Václav Havel nazval králíkárnami. K podnikání jsem nutně potřeboval telefon. Pamětníci vědí, že na linku se tenkrát čekalo klidně i dvacet let, protože kapacity ústředen byly mizerné. V porovnání s dneškem sci-fi, ale bylo to tak. Podařilo se mi sehnat technika Čs. pošt a telekomunikací (později privatizovaný Telecom, dnes O2), který mi sdělil, že do našeho domu je přivedena dvojlinka, ale je zapojený jen jeden telefon. Datum připojení: květen 1989.

Takže jsem regulérním způsobem získal možnost kontaktu se svými budoucími klienty ale také důkaz, že příprava na „revoluci“ frčela už dávno před listopadem. Ten jediný funkční telefon měl zapojený jeden z největších „revolucionářů“, později starosta města, ještě později obžalovaný v kauze Moravia banky. Jestli odsouzený, nevím. Pro pořádek: Tenkrát to byl učitel odborného výcviku na nějakém učilišti.

Skládejme ale mozaiku dál. Při odsunu okupačních vojsk roku 1991 řekl Michaelu Kocábovi jeden ze sovětských generálů něco v tom smyslu, že sice odjíždějí, ale že se brzy zase vrátí jinak než na tancích nebo tak nějak podobně to prý řekl.

A hle! 26 let poté nám přes poradce řídí prezidenta ruská státní společnost Lukoil, v Karlových Varech abyste oprášili školní ruštinu, protože se tam prý jinak nedomluvíte a na Radiožurnálu v klidu vystupuje bývalý velitel tankové jednotky, který byl v osmdesátém devátém připraven vyjet na Prahu proti demonstrantům. A teď je miliardářem díky kšeftům v Rusku se svými starými známými okupačními generály.

Ale vždyť máme svobodu, dá se namítnout. Ano, máme. A to je to zrcadlo, do kterého teď hledíme, a ze kterého se na nás šklebí bývalí estébáci, fanatičtí komunisté a lampasáci. To je ta potřebná křišťálová koule, která nám tenkrát chyběla. Zdá se, že hoši, kteří měli v osmdesátém devátém skončit na smetišti dějin a už se z něho nevyhrabat, se za využití slabin demokracie vracejí zpět na svá místa.

Aby ale nedošlo k omylu. Minulých 28 let bych já osobně nevyměnil za nic na světě. Byla to doba hektická, ale krásná. Jen se mi velmi nelíbí směr, kterým se ubíráme. A hlavně nechci, aby se zase stal aktuálním starý vtip kolující za socialismu:

– Na státní hranici:
– „Tatínku, kdo je za těmi dráty?“
– „My, synku, my.“

Tak čau příště.