Někdo má rád holky, někdo zase vdolky, říká jedno pořekadlo. Někdo chodí přírodou jen tak, někdo chodí do přírody na houby. To jsem si připomněl nedávno na dovolené V Tatrách.

Houbaře dělím na dva druhy. Na ty, co přísně sbírají jen houby, které znají a ty druhé. Ti sice sbírají taky jen to, co znají, ale protože znají všechno, tak jsou v lese mnohem úspěšnější než my, obyčejní. Těm se říká mykologové. Vlastně je ještě i třetí druh. A sice ti, co si myslí, že poznají jedlou houbu, přitom poznají prd a v lepším případě skončí v nemocnici na výplachu žaludku, v horším případě už nejsou mezi námi.

Jako kluk jsem se s tátou a s jeho spolupracovníky občas jezdil na houbařské výpravy do Vysokých Tater. Taková ta typicky chlapácká akce, které jsem se já, tenkrát puberťák, s hrdostí mohl účastnit. Parta železničářů sedla zadarmo do rychlíku a z Ostravy jsme za pár hodin byli ve Štrbě. Tam, na odstavné koleji, měly Dráhy zaparkovaný vůz, snad ještě z doby Rakousko-Uherska, upravený na přespání.

Dorazili jsme tam vždy tak, abychom se po krátkém odpočinku mohli už před pátou hodinou ranní vydat do lesa. Výpravy to byly vesměs úspěšné, protože slovenští kolegové hlásili našim s předstihem jestli „rastú“. Ty neúspěšné končily obvykle v nějaké restauraci s následným nákupem hub od místních. Já jsem se styděl, ale chlapi si to vždycky nějak zdůvodnili. Každopádně spolu s konzumací v hospodě to asi byly nejdražší houby na světě. Pravda ale je, že se zapíjely i ty úspěšné výpravy

Největší radost jsem měl, a to bylo dost často, když jsem při závěrečném poměřování úlovků byl nejlepší. Závist těch starých chlapů byla neskrývaná, to mi věřte. V konečném důsledku to ovšem taková sláva nebyla, protože tatík patřil vždy k těm slabším houbařům, takže v průměru jsme jako rodina nikdy nebyli nic moc. Dones ho podezřívám, jestli mě tam nebral jenom proto, aby si vylepšil reputaci.

Tenkrát jsem se kromě sprostých vtipů naučil i dost zajímavých věcí z houbaření. Například to, že hříbky nejraději rostou smrčkům „pod sukýnkama“, tak jsem trpělivě zvedal sukýnky, hledal a nacházel jsem. Také poznám, kde to stojí za to hledat a který terén není „hřibový“.

Nebo, když se nedaří a houby se před vámi schovávají, musíte předstírat, že jste v lese z úplně jiného důvodu, třeba, že jdete na medvědy. Houby se přestanou před vámi schovávat a máte vyhráno. Tak jsme chodili po lese a brumlali si pro sebe: „My jdeme na medvědy, kde asi ti medvědi mohou být? My vůbec nehledáme hřiby“.

No, a to všechno mi letos v těch Tatrách proběhlo hlavou, když jsem po cestě z hospody jen tak sešel ze silnice, nejbližšímu smrčku jsem nadzvedl sukýnku a…Byl tam! Jak ten malý kluk jsem začal křepčit radostí a vášeň se probudila v plné síle. Ještě párkrát jsem, tentokrát už cíleně, vyšel do lesa a štěstí mi přálo. V zimě bude u nás vonět bramboračka s vlastnoručně nasbíranými houbami. Dík, tati.

Tak čau příště.