„Jó, to za našich mladých let…“,
„To my, když jsme byli mladí“,
„To máme mládež, kam ten svět spěje…?“. a tak dále a tak dále. Všichni to známe. Naši rodiče, jejich rodiče a nakonec i my samotní jsme občas něco podobného vyslovili. A kdo tvrdí, že ne, ten si aspoň něco podobného myslí.

Abych byl ale korektní, stejné to vždy bylo i z druhé strany.
„Bóže, co zase ten fotr prudí…!“
„Mami, už je jiná doba, víš?…“
„Co ten dědula dělá za volantem, ten už se měl dávno učit skákat do rakve!“
Takové a často ještě horší výroky slýcháme nebo čteme od mladé generace a dnes díky sociálním sítím už i od velmi mladé generace.

Říká se tomu generační problém a nemáme ho až teď my, je tu přítomen stále. Prostě nová generace má poněkud jiné představy o světě než ta předchozí. Problém nastává v okamžiku, kdy z různých politických, finančních a vím já kdovíjakých jiných důvodů začne mít mladá generace dojem, že těch staříků jaksi přibývá a brání jí v rozletu.

A taky že jo. Před nějakými třiceti léty byl věk přes šedesát let brán za důchodový a mnozí se na důchod těšili. Dnes, kdy se dožíváme průměrně přes pětasedmdesát a sociální systém nestačí na důstojné ohodnocení našeho celoživotního přínosu společnosti, se musíme otáčet i po šedesátce. Tedy pokud si chceme zachovat životní standard, na který jsme byli zvyklí. Logicky tak zabíráme místo mladším.

Sociální napětí, které z toho plyne se potom projevuje v každodenním životě v uštěpačných poznámkách o důchodcích útočících na slevy v supermarketech a podobně. V horších případech výskytem kriminálníků, tak zvaných šmejdů, kteří naprosto bez skurpulí staré lidi okrádají.

Problém se obvykle zvýrazní při různých celospolečenských pohybech jako jsou například volby. Zatímco jedni by chtěli, aby se všechno elektronizovalo, jiní tleskají řečníkům slibujícím návrat starých časů. Kompromis se nepřipouští: „Cos dokázal v životě ty, cucáku?“. „Zalez dědku do papučí“. To jsou ukázky „přátelské“ konverzace dvou účastníků jednoho předvolebního setkání Miloše Zemana s občany. Občas dokonce i na facky dojde.

Vedl jsem často dlouhé a bouřlivé debaty se svým otcem, který mládí a aktivní věk prožil v období „radostného budování socialismu“ a divoký konec osmdesátých let ho zastihl v onom důchodovém věku. A při odchodu do důchodu mu nikdo ani nepoděkoval za víc než čtyřicet let práce. Dopad „nové doby“ na konkrétního člověka. Nedívím se jeho pozdější zatrpklosti.

Na druhé straně, když po roce 1989 začaly vycházet na světlo pravdy o papalášských orgiích za dělnické peníze a on pochopil, že byl celý život klamán, vím, že z toho byl smutný a mnohé moje argumenty uznal. Přesto jeden náš rozhovor zakončil slovy: „Neber mi moji dobu“. Charakteristika generačního problému v jedné větě. Všichni si tu „svoji dobu“ uchováváme v mysli, částečně idealizujeme a „novou dobu“ vnímáme jako něco, co nám tu naši chce vzít.

Dnes jsem ve věku, ve kterém šel otec do důchodu. Moje doba byla bouřlivá, byla poznamenaná rozvojem podnikání a samostatnosti. Rozhodujícím momentem pro můj další vývoj bylo vědomí, že se o sebe a svoji rodinu budu muset starat sám. Že nebude žádný tatíček stát ani matička strana, kteří budou určovat co je pro mě nejlepší.

Uvědomuji si chyby, které tu dobu provázely, nikdy jsem se například nesmířil s privatizací vodních a surovinových zdrojů nebo s likvidací zemědělců, ale přesto si ani já tu svoji dobu nechci nechat vzít.

A tím se budu řídit i při následujících volbách. Nechci, aby se vrátila ta „jejich doba“ fízlů, udavačů a cenzury. Prostě nechci, líbí se mi ta moje!

Tak čau příště.