Na internetu se vedou nekonečné debaty o personifikaci zvířat a jejich vlastností. Pokud chcete zažít podobné pocity jako při čtení mimibazaru, otevřete si některý chovatelský web a nebudete se stačit divit. Přihodím svoje polínko do ohně, jelikož si poněkud neskromně myslím, že o tom něco vím.

Začnu trochu zeširoka. Dnešní doba je dobou náhražek, alternativ. Nesoudím, zda je to správné nebo špatné, prostě to tak je. Nahrazujeme suroviny v původních recepturách potravin, nahrazujeme přírodní hnojiva umělými, nahrazujeme ocelové komponenty ve výrobcích plastovými a to vše ne vždy při dodržení původní kvality. Máme dokonce i alternativní pravdu.

Nahrazujeme ovšem i mezilidské vztahy. Mezi-lidské, to zdůrazňuji. Jejich kvalita je v dnešní době velmi špatná. Neumíme mluvit s dětmi, neumíme pozdravit, poděkovat, dokonce se mnozí vyhýbají i očnímu kontaktu.

Není tak vzdálená doba, kdy obyvatelé jednoho činžáku slavili společně třeba konec roku nebo se sešli tři sousedé před domem jen tak na pokec. Nemuseli se mít bůhvíjak rádi, ale pozdravili se, poklábosili o počasí a šli dále. Měli mezi sebou zkrátka nějaký vztah. Mimo jiné i kvůli tomu jsem se před časem přestěhoval na dědinu, kde to stále ještě takto funguje.

Pak ale nastala doba elektronická, individualistická a upnuli jsme se na svůj počítač nebo jiný elektronický komunikační nástroj a rázem ztratili kontakt s realitou. Zapomínáme co je to usmát se na druhého, neumíme verbálně komunikovat. A už vůbec ne diskutovat. Oponent v názorech totiž obvykle nemá tlačítko DELETE.

A teď jsme u toho. I přesto, že lidé ztratili kontakt s realitou, emoce v nich zůstaly. No jo, ale co s tím? Ale co by? Máme spoustu náhradních možností. Pořídíme si psa, kočku, morče, hada, želvu, prostě komu co libo. A náhle pocítíme lásku. Ta může být opětovaná v případě psa nebo kočky nebo si můžeme alespoň domýšlet, že nás má naše krajta ráda. Každopádně ale to nemá s láskou k jinému člověku co dělat.

Láska k člověku transformovaná na zvíře je patologická. Příkladů mám stovky. Tak třeba pětiletý pes, řekněme ve váze 2 kg, na kterého jeho majitel bez přestání šišlá a nosí ho na rukou, že ten sotva dýchá, takový pes doslova láskou trpí. To, že je malého vzrůstu, neznamená, že s ním musím jednat jako s dítětem. Když jsem ale neměl možnost jednat s dítětem, tak si to vynahradím na psovi. Jenže on je dospělý a jako s dospělým je třeba s ním jednat. „My máme bolavou nožičku“, rozněžňuje se dvacetiletá slečna v parku. Kdo? Majitelka nebo pes? „Náš Alík má bolavou nožičku“ by bylo málo láskyplné?

Viděl jsem mazlit se čtyřicetiletého chlapa s želvou, které to zjevně nebylo po chuti, neboť byla zalezlá v krunýři… Ještě nedávno by se tomu lidé od srdce zasmáli jako například v seriálu Taková normální rodinka. Dnes tu komedii náhražek žijeme.

Odpůrci, kteří by mě chtěli bombardovat argumenty o osamělých důchodcích, vdovách a postižených dětech, mají naprostou pravdu, že tito lidé potřebují někoho, kdo bude opětovat jejich lásku. O tom se ale vůbec nebavím a opakuji že milovat zvíře a zároveň mu přisuzovat lidské vlastnosti je setsakra mimo mísu.

Takže pes neumře, ale uhyne. Kočka není těhotná, ale březí, fena není holka, ale fena a hárá ne, že má menstruaci, pták se vylíhne ne narodí a tak dále a tak dále. To je, co mi na dnešních vztazích lidí ke zvířatům vadí.

No, a teď si představte, že po světě běhá člověk s těmito názory, který měl dvakrát fenu jezevčíka a když uhynuly, tak ztrátu obou pořádně obrečel. Jo, a obě porodily několikrát krásná štěňátka.

A s papouškem si také doma povídám.

(Pro hnidopichy: porod je správně, stejně jako vrh, ale odborná disciplina se jmenuje i u zvířat porodnictví, nikoliv vrhačství.)

Tak čau příště.