„Člověk má v životě zkusit všechno,“ říká se. Tak proč nezkusit být bloggerem. Jestli správně chápu význam toho cizího slova, pak blog je něco jako deník.

Takže: Můj milý deníčku, jsem velmi nešťastný a ty jsi jediný, kdo mi rozumí a nebude mě za můj splín peskovat… No, tak takhle asi ne, že?

Tak znovu: Už mi není dvacet, dokonce už mi bylo i padesát, a tak jsem se rozhodl, že se pokusím občas něco špitnout o životě, politice a tak vůbec. Říká se tomu zviditelnit se ve veřejném prostoru. Tak jsem si zřídil blog.

V této chvíli je mi jedno, že ho nikdo nebude číst, k vysokým metám je cesta dlouhá a klikatá, vím to. No, ale na druhou stranu, kdyby se přece jenom někdo našel, tak dík, že jste ke mě zabloudili. Ovšem pozor, diskuse se nepřipouští, tady mám pravdu jenom já a jestli nemám, tak na tom vůbec nezáleží.

Chtěli byste vědět kdo jsem, co? Tak jenom krátce. Třicet pět roků ženatý chlap, stále se stejnou manželkou a dvěma provdanými dcerami, bydlící v pohůří Beskyd a milující tento svůj rodný kraj. Prostě patriot jak noha. Na život a dění kolem sebe mám poměrně vyhraněný názor a moudra bych mohl rozdávat na potkání. Jenom kdyby je někdo chtěl poslouchat.

Živím se vlastní hlavou a rukama. V životě jsem měl jen krátce nad sebou šéfa a od doby, kdy u nás skončilo „právo a povinnost pracovat“ už bych nikoho takového nesnesl. Takže jsem už dvacet šest roků sám sobě šéfem. Výhoda tohoto vztahu je, že můžu šéfovi odmlouvat, nadávat mu, pomlouvat ho a on mě nemůže vyhodit. Krásný pocit.

Mám dokonce i koníčka. Jsem sběratel. Sbírám všechno, co se vztahuje k mému rodnému městu a beskydským kopcům. Pohlednice, archiválie, knížky, různé turistické památky, prostě jak říkám: všechno. V našem nářečí se tomu říká trošku neuctivě zďorbař. Ale co, kdo si hraje, nezlobí.

Tak to by pro začátek stačilo (i mně) a teď jenom, aby to nebylo poslední špitnutí. Držím si palce.

Tak čau příště.