Blog Image

Myslím si, že…

ŠATAP!

Uncategorised Posted on 21 Lis, 2019 10:38:00

Velmi oblíbeným argumentem těch, kterým se nelíbí pokojné nepokoje, jako byl ten sobotní na Letné, je magické číslo 30%, charakterizující vítězství ANO v parlamentních volbách. Velmi rád ho používá i Miloš Zeman. Pověstné je jeho „Šatap!“ k voličům profesora Drahoše po druhém kole přímé prezidentské volby.

Zkusme to ale obrátit. Je to sice „co by, kdyby“, ale přece jen… Představme si, že příští volby vyhrají a budoucí vládu budou sestavovat současné opoziční demokratické strany. Nebudou rozdávat koblihy, nebudou slibovat hory-doly jen aby se udržely u moci, a nebudou ani dělat líbivá populistická opatření typu ad hoc zlevnění jízdného pro studenty a seniory.

Budou muset naopak šetřit na všem a všude, kde současní vládci promrhali prostředky. Důchody se budou zvyšovat jen o zákonem daná procenta, mzdy budou zmrazeny, daně se zvýší, ceny vyletí nahoru. Leccos z toho se v tichosti děje i teď, ale volič, omámený koblihami a neustálým Babišovým fňukáním a lhaním, to zatím nechce vidět.

Ne, opravdu si tento scénář nepřeji, jakkoliv je jasné, že dříve nebo později nastane. To už ale bude Babiš se svými boys & girls v propadlišti dějin a zbudou po nich jen naštvaní a zklamaní jejich bývalí voliči. Zůstanou tak říkajíc viset ve vzduchoprázdnu. Guru po anglicku zmizí, nohsledi se budou tvářit, že oni nic, oni muzikant a bude se hledat nepřítel.

Toho samozřejmě nebude problém najít. Zloba se na první dobrou obrátí proti vládě. No jo, ale ona vyhrála demokratické volby. Co teď s tím, když optikou současných vítězů, budoucích poražených, je demokracie zúžena na dva volební dny? A pak tedy my, poražení nýmandové, kteří jen závidíme a nic jsme nedokázali, musíme čtyři roky držet ústa a nechat si líbit třeba i okovy?

Nenecháme! Budeme moci vyjadřovat svůj názor stejně, jako to dělali nýmandové před námi. Budeme stávkovat, demonstrovat, požadovat demisi vlády a i jinak se DEMOKRATICKY projevovat. A ti minulí závistivci a lůzři, současní vítězové, nám to budou muset tolerovat. A jako opravdoví demokraté nám snad budou i naslouchat a diskutovat s námi. Pak to teprve totiž je ta skutečná demokracie bez přívlastků.

Snaha Babišových a Zemanových příznivců namluvit nám, a mám dojem, že hlavně sobě, že si vítěz po vyhraných volbách může dělat, co se mu zamane, (Ne, ne, Zemane, nemůžeš si dělat jen, co se ti zamane!… Promiňte, básnické střevo se přihlásilo…) je projevem jejich strachu, nejistoty a potřeby pevného bodu v současném rozkolísaném světě.

Dá se to chápat u lidí, kteří mají problém s uplatněním se na trhu práce nebo mají finanční problémy, či jiné existenční nejistoty. Co se ale vysvětluje hůře, je podpora takové demagogie od vzdělaných a relativně chytrých lidí. A že jich je kolem nás dost!

Takže shrnuto a podtrženo: Vyhrát volby a pak čtyři roky držet poraženou část společnosti jako rukojmí svých nevybíravých metod vládnutí, chtít po ní, aby byla zticha, notabene se jí ještě vysmívat, není demokracie. Opravdu ne.

Naopak, vzhledem k běžícímu času a košatosti života to může být, jak vidno, dost kontraproduktivní.

Tak čau příště



DIAGNÓZA: PODEBRANÝ PREZIDENT

Uncategorised Posted on 15 Lis, 2019 09:14:06

„Zánět se vyznačuje čtyřmi klasickými příznaky, které popsal již v 1. stol. po Kr. římský lékař Aurelius Celsus. Wirchow později přidal ještě pátý atribut. Jsou to tyto:

Tumor

Rubor

Calor

Dolor

Functio laesa (Wirchow).“ Tolik velký lékařský slovník.

Při podrobnějším zkoumání zjistíme, že to je přesná charakteristika současného vrchního nájemníka Pražského Hradu. A to, prosím, nemám na mysli jeho postupující a stále zjevnější fyzickou a mentální zchátralost, ale funkci, kterou by měl zastávat. Podívejme se na to podrobněji.

1. Tumor, tedy otok, obecně zvětšení objemu. Rozhlédneme-li se po okolí pana prezidenta, vidíme nebývalé zbytnění všech možných funkcí, především různých obskurních poradců, kteří sice nejsou veřejnosti úplně na očích, někteří dokonce beze stopy mizí, o to více pak zbytní vliv těch ostatních. O zduření jeho oblíbené ruské ambasády nemluvě.

2. Rubor – zarudnutí. Tento proces je u Miloše Zemana chronický a stále má tendenci zesilovat. Důkazem buďtež stále silnější autoritářské tendence, projevující se tu odmítáním povyšování generálů, tu nejmenováním vysokoškolských profesorů. Nejmarkantnější je tento přízrak (omluva za drobnou paralelu, samozřejmě, že příznak) při rozdávání státních vyznamenání jeho rudým kámošům. Zemanovo zarudnutí, tedy zrudnutí, popisuje ve své nové knize Jaroslav Kmenta. Ještě jsem nečetl, ale určitě ji nevynechám.

3. Calor, tedy zteplání. Homofobové se zklidní, žádné senzační odhalení se nekoná. Teplo, až horko je kolem Zemana vždy, když vyjede za hranice, případně má vystoupit na nějakém mezinárodním fóru doma. To se vždy půl republiky orosí studem, zatímco druhá polovina se radostí rozžhaví do ruda.

4. Dolor, bolestivost. Tento atribut úzce souvisí s předchozím. Ona první polovina národa, orosená studem, zároveň pociťuje nevolnost a až bodavou fyzickou bolest při jakémkoliv vystoupení prezidenta. Obzvláště bolestivé jsou jeho každotýdenní samolibé bláboly, pardon, „rozhovory“ s jedním chtělbychbýtmoderátorem v jedné soukromé takytelevizi.

5. Functio laesa – porucha funkce. V tomto případě by se už dalo spíše hovořit o ztrátě funkce. Privatizací prezidentského úřadu a svým zaprodáním se cizím mocnostem, zúžil Miloš Zeman funkci prezidenta na plivače jedovatých slin po svých oponentech, v čemž ho zdatně zastupuje jeho nedovzdělaný, sociálně naprosto nevyzrálý mluvčí. Z tohoto pohledu jako bychom prostě žádného prezidenta neměli.

Co s tím? V medicíně existuje, řada postupů, kterými lze zánět léčit. Od medikamentozních, až po ty drsnější, chirurgické. Obávám se ale, že s výše popsanou patologií se toho moc dělat nedá. Některá podebraná pata, holt, obtěžuje až do smrti.

Tak čau příště



PORAŽENÍ

Uncategorised Posted on 11 Lis, 2019 08:51:54

Blíží se 17. listopad, třicátý od masakru na Národní Třídě. Od události, která byla impulsem k nástupu demokratických sil ve společnosti a vítězstvím nad stále chatrnějším komunistickým režimem. Demokratické změny byly zahájeny. Slavíme ho jako státní svátek, Den za svobodu a demokracii. O tom, že je co slavit, není pochyb. Kdyby k „Sametové revoluci“ nedošlo, asi bychom dnes byli ekonomicky někde na úrovni Severní Koreje nebo Kuby.

Mluvíme o vítězství v boji za svobodu a demokracii. Jenže každý boj má kromě vítězů i své poražené. A ti se obvykle s prohrou nehodlají smířit. Co s nimi? Buď je totálně takzvaně zadupat do země, což se stalo s Němci po první světové válce a trvalo zhruba jen dvacet let, než se tito uražení poražení pod vedením fanatického nacisty dostali k moci a rozpoutali spolu s Ruskem druhou, ještě krvavější válku.

Nebo je úředně zakázat, největší zločince a viníky spravedlivě potrestat a ty ostatní držet od přístupu k moci tak dlouho, dokud nebudou schopni ovlivňovat veřejné dění. Tak tomu bylo po druhé světové válce v Německu. Tuhle šanci jsme, bohužel, promarnili a zvolili jsme třetí cestu.

Pod heslem „Nejsme jako oni“ jsme se tvářili, že žádní poražení neexistují, všichni se radujeme z nabyté svobody a teď už bude jen pohoda a prosperita. Že toto očekávání bylo liché, vidíme po třiceti letech. Prominentní činitelé bývalého režimu sedí v Parlamentu včetně těch, kteří byli na té Národní Třídě a s obuškem v ruce vyučovali studenty Marx-leninismus. Jeden z poražených nám dokonce dělá premiéra (ne, není skutečným premiérem, pouze se tak snaží tvářit). Bývalí exponenti totality se dnes ohánějí demokracií a pomalu, salámovou metodou, si ukrajují moc pro sebe, doufajíce, že zastaví kolo dějin.

À propos, dějiny: Ty se snaží přepisovat a deformovat k obrazu svému a lhát, jakým že to rájem na Zemi byl život za socialismu. Osobnosti Sametové revoluce zesměšňují, urážejí současné demokraty, prostě používají ty nejodpornější myslitelné špinavé metody, aby zastřeli zločinnost svých vlastních minulých činů.

Ale vraťme se k otázce co s nimi. Každopádně bylo chybou, že kromě deklarace o zločinnosti komunistického režimu v zákoně 198/1993 se nestalo vůbec nic. Demokracie u nás je tak slabá, že si s tímto úkolem nedokáže poradit a ovoce sklízíme dodnes. Těsně po roce 1989 se většina z prominentních komunistů stáhla do ústraní, stali se z nich podnikatelé, začali působit v šedé ekonomice, někteří dokonce i v kriminálních strukturách.

Tím, že následovníci KSČ dostali možnost účastnit se demokratických voleb, byl duch oné deklarace o zločinnosti komunismu naprosto anulován a komunistům začala znovu narůstat křídla. No, a dnes jsme už tak daleko, že bez jejich posvěcení nemůže vláda rozhodnout, obrazně řečeno, ani o výměně žárovek veřejného osvětlení.

Toto asi nebylo tak úplně záměrem těch nadšených davů na Václavském náměstí a na Letné v roce 1989, které teď hojně vidíme v retrospektivních pořadech České televize. A asi ani nikdo z těch stovek dobrovolníků, kteří tenkrát rozváželi po republice letáky, si to nedokázal představit.

Poražení se dostávají zpět do sedla a není pochyb, že jejich jediným cílem je návrat k úplné moci a starým (ne)pořádkům. Naštěstí je ještě stále dost těch, a doufejme, že jich bude přibývat, kteří si to uvědomují a nedopustí, aby se z poražených stali vítězové.

Na návody, co měl kdosi kdysi před třiceti lety udělat už je pozdě. Je třeba si uvědomit, že boj, který 17. listopadu 1989 začal, stále pokračuje a ještě dlouho bude probíhat. A proto akce, jako je připravovaná demonstrace na Letné 16. listopadu, jsou nanejvýš potřebné. Ne proto, aby něco okamžitě změnily, ale proto, aby si tito nevítězové uvědomili, že mají proti sobě dost velkou sílu, která je ochotna se jejich rejdům postavit na odpor.

Tak nashledanou na Letné. A vezměte si teplé oblečení a na zahřátí třeba horký čaj. Bude chladno.

Čau příště



DOBRÁ PRÁCE?

Uncategorised Posted on 07 Lis, 2019 14:24:06

Jsou lidé, se kterými je radost posedět nad orosenou sklenicí, vyměnit si názory, sdělit si své radosti i trápení. Říká se jim přátelé. A pak jsou tací, se kterými byste nešli ani na popravu, natož na pivo. A to proto, že jejich a váš svět se nikdy nemohou protnout. Nad jedním takovým člověkem, jehož svět je od toho mého vzdálen miliony světelných let, se už delší dobu zamýšlím. Pokusím se nevyslovit jeho jméno, protože mi nejde přes zu… klávesy.

Je to člověk naplněný žlučí a zlobou a jeho život by bez každodenního plivnutí jedovaté sliny na kohokoliv asi ztratil smysl. Nějakou shodou nešťastných náhod byl vymrštěn do vrchního patra pozornosti a náležitě si to užívá. Bez patřičných odborných předpokladů, o těch morálních ani nemluvě, se stal mluvčím.

To by měl být někdo, jehož prostřednictvím jeho zaměstnavatel sděluje občanům informace o své práci, záměrech a ostatních veřejně prospěšných aktivitách. Ty publikuje na oficiálních webových stránkách, případně formou tiskových konferencí. Tím jeho úloha končí. Zde nikoliv.

Tento člověk má neustálou potřebu sdělovat své osobní, podotkněme, že velmi plytké, ale hlavně pokrytecké vidění světa dále. Využívá k tomu dnes velmi oblíbené sociální sítě na internetu. Například na Twitter je schopen za 24 hodin napsat i dvacet a více příspěvků, s prací úřadu, za který se vyjadřuje, nijak nesouvisejících. To by samozřejmě nebylo nic mimořádného, já jich svedu někdy i více.

Problém je v tom, že já vystupuji sám za sebe, zatímco jeho účet se tváří jako oficiální. A to už se nezamýšlím nad tím, zda takto náhodou netráví pracovní dobu, placenou, mimo jiné, i z mých daní. Tedy pokud připustíme, že je to jeho soukromý účet. O jeho aktivitách na jiných sociálních sítích nemám přehled, neboť je využívám minimálně, jisté ale je, že alespoň na Facebooku se činí neméně aktivně.

Moje babička často používala pořekadlo „Drzé čelo lepší, než poplužní dvůr“. Drzost tohoto individua se ovšem vymyká všem myslitelným hranicím. Tento subalterní bezvýznamný úředníček si dovolí veřejně zesměšňovat akademika, stejně jako generála, či hlavu sousedního státu.

Skutečný mluvčí skutečné hlavy státu, což pan Špaček u pana Havla nepochybně byl, řekl kdysi v rozhovoru pro televizi DVTV, že tento mluvčí dělá svou práci dobře, neboť naplňuje zadání svého zaměstnavatele. A v tom je zakopaný pes. Jeho šéfovi takové chování vyhovuje.

Z tohoto, čistě profesního hlediska, dělal dobře svoji práci například i Joseph Goebels, hlavní ideolog Adolfa Hitlera. Plnil zadání zaměstnavatele tak dokonale, že z toho vznikly desítky koncentračních táborů s miliony zavražděných nevinných lidí. Byla to dobrá práce, z morálního pohledu to ovšem byla zrůdnost. A zrovna tak nemorální je peskovat vědecké a jiné osobnosti ústy jakéhosi křiklouna, který by byl, nebýt schován za zády svého pána, mimo rozlišovací schopnost většiny občanů.

Existuje ještě jedna lidová moudrost: „Žádný strom neroste do nebe“. Dost by mě zajímalo, jakou má tato marná existence představu o své budoucnosti. Člověk, který, obrazně řečeno, pozurážel koho potkal, se jednoho dne dozajista ocitne bez ochranného krytí svého mocného nemocného starce. Co potom? Bude chodit kanály? Uteče do ciziny nebo bude dál vyřvávat své urážky prostřednictvím nějakého „nezávislého“ média? Nevíme, uvidíme.

Každopádně se určitě nenaplní verš Jiřího Wolkera: „Dělník je smrtelný, práce je živá…“ Vaše práce, Jiří Ovčáčku, je mrtvá už za vašeho života. Jak se to pozná? Mrtvolně páchne.

PS.: Původně jsem chtěl končit hádankou, zda poznáte, o kom píšu. Nevyšlo to, škoda.

Tak čau příště



HROZÍ NÁVRAT STARÝCH POŘÁDKŮ?

Uncategorised Posted on 01 Lis, 2019 10:59:40

„Táto, mámo, jak to bylo, když jste byli mladí?“ „No, víš, oni ti naši vojáci a příslušníci SS byli sice krutí, ale oni museli, plnili rozkazy. A jo, pár lidí u toho asi i zemřelo, to ale byli nepřátelé Říše a stejně to většinou byly dopravní nehody nebo nešťastné náhody“.

Dokážete si představit, že by se v NSR odehrál po válce takový nebo nějaký podobný rozhovor? Jistě, že ne, zatímco u nás dodnes hlásají „alternativní pravdu“ o sovětské okupaci bývalí prominenti totalitního režimu. O jejich účasti na vládě a vlivu ve Sněmovně ani nemluvě. Umím si představit, že se myšlenky o tom, jaká ten socialismus byla selanka, usadí v hlavách mladé generace, tradičně nakloněné spíš levicovému smýšlení, natolik, že by si i přála návrat těchto pořádků.

Nevím sice, jak intenzivně hovořili po válce němečtí rodiče se svými dětmi o tom, co za hrůzy vyprodukoval nacismus, vím ale, že dodnes Němci, jako národ, za to cítí velkou vinu. Tady je namístě zmínit rozdíl mezi normální, tedy „západní“ částí Německa a tou, která byla, jako my, čtyřicet let pod nadvládou SSSR. Není markantnějšího důkazu o zhoubnosti totalitní ideologie, než dodnes názorově rozdělené Německo. Berlínská zeď sice padla fyzicky, mentálně je snad ještě vyšší, než byla ta betonová.

S námi je to stejné. Pokřivení morálky čtyřicetiletím totalitního totálního vymývání mozků je natolik nevratné, že skoro polovina voličů se raději přikloní k autoritářskému vůdci, jen aby nemuseli převzít zodpovědnost za svoje životy.

Přiznejme si, že zmíněný obdiv k socialismu u dětí „Husákových dětí“, tedy mladých, kteří se již narodili v demokratických poměrech, jsme zavinili my, starší generace. O politice se v rodinách mluví málo, až vůbec, školy se bouří, když si někdo dovolí „vymývat dětem mozky“ liberálními názory a v televizi permanentně běží normalizační seriály, z nichž ta socialistická selanka přímo cáká.

Generace našich otců byla ještě i v seniorském věku silně protiněmecky naladěná, přestože okupaci a válku zažili už jen jako děti. Byla bída, hlad a všudypřítomný strach. Pravda, za socialismu mrtvoly na ulicích neležely. Vraždilo se decentně, někde tam za zdmi a ve sklepích estébáckých vyšetřoven, za ploty jáchymovských koncentráků a před ploty hraničními.

Se mnou mluvil otec o válce často, proto si dodnes dokážu představit, co by takové pokračování politiky jinými prostředky znamenalo. Ale díky mlčení o socialismu jsme si později nerozuměli. A myslím, že ze stejného důvodu o něm nic nevědí také děti „Husákových dětí“. V tom jsou kořeny dnešního morálního marasmu, ale i nebezpečí pro budoucnost. „Válka nebyla, takže jsme se vlastně měli dobře. Neber mi můj život“, zazněla jednou tátova reakce, když nedokázal odpovědět na moje racionální argumenty.

Ano, je to chyba, že se svými dětmi nemluvíme o politice, i přesto, že je to naoko nezajímá. Jak říká v tomto, mimochodem velmi zajímavém rozhovoru, americko-vietnamský politolog:“…  když totiž politiku neřešíš, vyřeší ji za tebe někdo jiný.“

A to bychom neměli dopustit. Měli bychom se více snažit mladé generaci vysvětlit, že Osvětim se klidně může opakovat.

Tak čau příště



BUĎ ZDRAVÁ, ČESKÁ REPUBLIKO

Uncategorised Posted on 28 Říj, 2019 16:28:26

Před sto a jedním rokem byla založena Československá republika. Bylo to naplnění snů mnoha generací skutečných vlastenců. Z toho sto jednoho roku musíme bohužel vyškrtnout šest let okupace fašistickým Německem a částečně také čtyřicet let „samostatnosti“ pod knutou ruského, tenkrát sovětského, imperialismu. Takže vlastně žádná velká sláva.

Teď už ale máme třicet let svobodu a demokracii. Můžeme se radovat a slavit. Mezitím ovšem v roce 1993 dva hochštapleři v nejvyšších funkcích, bez toho, aby svoje záměry podrobněji s někým konzultovali, rozdělili už tak malou zemičku ve středu Evropy na dva ještě menší státy, Česko a Slovensko. V jistých kruzích, zvláště na Slovensku to bylo bráno jako vítězství. O tom se dá diskutovat, každopádně se ale od této chvíle rozvíjí česká a slovenská státnost samostatně.

Vzhledem k velikosti našich zemí jsme se dostali do postavení mimo rozlišovací schopnost mocností. Česká republika se sice cítí být pokračovatelkou tradice První republiky, na Slovensku ale tento pocit není tak intenzivní. U nás je společnost rozdělena do mnoha víceméně nesmiřitelných skupin. Jak se tedy jevíme jako samostatný stát navenek? Kolik tváří má Česká republika? A která je ta skutečná? Kolik je Českých republik?

Pokud někdo ve světě naši existenci vůbec registruje (vzpomeňme záměny s Čečenskem a Slovenska se Slovinskem), pak musíme právě díky nesmiřitelným postojům uvnitř země působit značně chaoticky. Prezident se klaní Rusku a Číně, dvěma velkým východním autoritářským režimům, armáda plní úkoly v euroatlantické, tedy západní alianci NATO. Premiér je v Evropě proslulý svým pseudopodnikáním jako tzv. „dotační podnikatel“, který ale na jednáních vystupuje často proti EU.

Jsme tedy zemí zemanovců, která „je naše“ nebo zemí Babiše a jiných miliardářů, vlastnících obrovské majetky na úkor ostatních občanů? Nebo jsme zemí bojující za demokracii a svobodu všude tam, kde ji k tomu zavazuje členství v NATO? Mnoho otázek s ještě větším množstvím odpovědí. Zmatek nad zmatek.

Pro Rusko a Čínu jsme jen rohožkou v předsíni, sloužící k očištění bot před vstupem jejich zájmů na Západ. Pro EU jsme zase zlobivé dítě, neustále nespokojené a vyžadující stále více pozornosti a peněz. Takový vzdorovitý puberťák z pouliční party provokatérů, která se nazvala Visegrádská čtyřka. Nic pozitivního, jen potíže. A pro NATO? Chudý příbuzný, který se ale snaží plnit si své povinnosti, co mu síly stačí. Tyto rozpory vyplývají právě z oné rozhádanosti uvnitř země. Předkové tomu říkali „jeden hot a druhý čehý“. Pro pozorovatele zvenčí jistě totální chaos.

Hovoříme o příkopech mezi zastánci toho, či onoho názoru, vyhloubených uvnitř společnosti. Problém je v tom, že Češi se málokdy v historii dokázali společně nadchnout pro něco (pomineme-li sportovní utkání), ale vždy jen proti něčemu. Současný stav světa nám ale nepředkládá společného nepřítele, jako byla kdysi nenáviděná habsburská monarchie nebo později totalitní režim. A tak si nacházíme každý toho svého, privátního viníka našich potíží. Takové mnohočetné sociální rozdvojení. Navíc významně přiživované Ruskem a Čínou, neboť jakýkoliv chaos jejich plánům jen vyhovuje.

Projevuje se to různě. Na jedné straně část společnosti bojuje s „zlou EU“, na druhé straně nepokrytě využíváme výhod členství. Bují zde fašizující nacionalismus a xenofobie, ale na manuální práce najímáme cizince, protože „našinci“ takovou práci dělat nechtějí. Závidíme sousedovi o trochu lepší auto, ale ve volbách dáme hlas obskurní existenci, která ke svým miliardám přišla bůhvíjakými podivnými způsoby. A tak by se dalo pokračovat.

Rozdvojení osobnosti je těžká duševní nemoc. Duševní choroby jsou velmi často dědičné, a jak víme, obtížně léčitelné. I to naše mnohočetné společenské rozdvojení částečně povstává ze zděděných návyků po čtyřicetileté vládě komunistické totality. Tak si k tomu dnešnímu výročí přejme, aby léčba České republiky byla co nejkratší a co nejméně bolestivá.

Tak čau příště



JEN VÍCE TAKOVÝCH SLUŠNÝCH ODDÍLŮ

Uncategorised Posted on 23 Říj, 2019 17:29:10

Je to laciné, vím, ale ta shoda jmen a podobnost legendární scény se současným děním nemůže být náhodná. Prostě nemůže! Tak doufám, že mi ta trocha populismu bude odpuštěna.

Viděli jsme to snad všichni. Nesmělý František Koudelka ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje, přichází na první trénink juda a díky podpoře svého saka, přivřeného do dveří, odolá několikerému útoku trenéra Tulpacha, který na to reaguje slovy: „…Zřejmě slušnej oddíl…“. Pánové Smoljak a Svěrák museli mít při psaní této scény věštecké schopnosti. Už v roce 1974 věděli, že za čtyřicet pět let Koudelka a Tulpach (neplést, prosím, s ťulpasem, v tom se často chybuje) budou jako reálné osoby vystupovat v podobném souboji v české politice.

Pan Koudelka (tady ovšem Michal, nikoli František) odolává soustředěným útokům Tulpacha, který ale není skutečným trenérem, pouze si na něj hraje, a poznamenejme, že velmi neúspěšně. Rád by dostal Koudelku na lopatky, a to bohužel i dost nefér metodami, ale ten zatím s podporou demokratických instrumentů – pomyslných dveří z filmu, odolává.

Tak jako jeho filmový předobraz nelže, není zákeřný, jen pojmenovává skutečnost bez ohledu na to, zda se to Ťulpasovi (pardon, Tulpachovi … říkám, často se to plete) líbí nebo ne. Ten si na něho naštěstí příliš netroufá, protože by jinak natvrdo musel přiznat, že bojuje za jiný tým. A tak pouze zdržuje Koudelkovi udělení černého pásu, před diváky ho uráží, kde může a používá nedovolené chvaty.

Koudelka ve své přímosti přijímá Tulpachovo počínání s ledovým klidem. Dál si svědomitě plní úkoly na tatami, nehledí nalevo, ani napravo, padni komu padni. Vyhrává nad Ťulpasem (ale fuj!) jeden turnaj za druhým a hlavně morálně ho převyšuje o několik tříd. Jiná liga. Prostě slušnej oddíl. Tak snad těch slušnejch oddílů bude časem přibývat. A ten nejvyšší mistrovský dan určitě také přijde. Pane Koudelko, držte se!

Tak čau příště



BYLO DOBŘE A ZAS BUDE LÍP

Uncategorised Posted on 22 Říj, 2019 17:21:47

Výzkum agentury SNC zjistil, že kapitalismus zklamal 41% Čechů, tedy, že za minulého režimu jim bylo lépe. To číslo je děsivé. Člověk by řekl, že se přece nikomu nemůže stýskat po podpultovém zboží, buzeraci kdejakého domovníka za nevyvěšené vlajky v oknech, po ostnatých drátech, Lidových Milicích a dalších „vymoženostech socialismu“. A hle! Stýská.

Co nám to číslo vlastně říká? Že kromě výše uvedených stesků není 41% lidí ochotno přijmout zodpovědnost za svoje životy, rozhodovat se samostatně, a to i za cenu, že to zrovna nebude správně. Tuto nutnost totiž svoboda a demokracie přinášejí. A kapitalismus bez svobody a demokracie je utopie.

Je pro ně zkrátka jednodušší nechat se vést, nechat si diktovat jak mají žít a co si mají myslet. Tak to totiž fungovalo v onom minulém režimu, v totalitě. Že to zároveň vede k utlačování lidí s jiným, než oficiálním názorem? No a co? To nás nezajímá. Hlavně, že my tu máme teploučko a svůj smrádek. Že v tom zasmrádlém probublávajícím bahně vyrůstali jedinci s pokřivenou morálkou? No a co? K čemu nějaká morálka, my se měli dobře! Všichni jsme si byli rovni. To ano, až na to, že vyvolení si byli rovnější.

Po událostech v listopadu 1989 (už se mi příčí nazývat to revolucí, když nám současnost jasně ukazuje, že to bylo pokojné, ale hlavně dočasné předání moci), takže po událostech 1989 si tito lidé zřejmě představovali, že budou žít stále stejně pohodlně, možná nebudou muset ani pracovat a přitom se budou mít jako ti na druhé straně ostnatých drátů.

Ale co to? Pracovat je třeba stále, dokonce si musíme práci aktivně vyhledávat. Mnohem více je třeba myslet na budoucnost a vytvářet si rezervy. Zároveň tu ale není nikdo, kdo by nám říkal, jak že je to správně. Svoje názory si musíme vytvářet sami. Hrůza!

Za velkou chybu elit té doby můžeme považovat, že se nenašel nikdo, kdo by několikrát denně zdůrazňoval, že s příchodem svobody zároveň přichází individuální zodpovědnost jedince za sebe sama. A jestli ano, tak ho nebylo slyšet neb to nekřičel dostatečně nahlas.

Takže bylo líp a teď je hůře. Pak není vůbec divné, že se hledá původce toho „mého svrabu“. A nachází se, stačí ukázat prstem. Nejdříve to byl Klaus a jeho privatizace, později Kalousek a jeho „zlodějny“, no a teď tady máme zlou Evropskou Unii, která nám diktuje jak máme žít. Mimochodem, když to dělali komunisté, tak to nevadilo. Zvláštní logika.

Tato malomyslnost je samozřejmě dobrou živnou půdou pro různé pochybné existence, které toho umějí náležitě využít ke svým mocenským ambicím a hrátkám. Jako naprosto geniální se pak jeví Babišovo BUDE LÍP!, vydávající se za politický program. Přeloženo: BYLO LÍP NEŽ TEĎ A JÁ ZAŘÍDÍM, ŽE ZASE BUDE TAK. Pro ty extrémně nechápavé: JÁ VÁM TADY TEN SOSIALISMUS ZNOVA ZAVEDU.

To, a výše uvedený výsledek výzkumu agentury SNC, budiž považováno za obzvlášť velkou hrozbu.

Tak čau příště



Další »